Voska: Facka (Dejvické divadlo)

Krev, pop a slzy

Na představení nejnovější inscenace Dejvického divadla jsem vyrazil s docela významnou dávkou předporozumění. Konkrétně obeznámen s rozporem zuřivě extatických ohlasů tzv. běžného publika na sociálních sítích, a naopak téměř jednohlasného znechucení kritické obce (na Nadivadle o Facce psal již Jakub Škorpil zde). A nakonec jsem se pěkně zabydlel někde mezi těmito dvěma póly.

Zejména obsahově totiž lze počin v režii nového uměleckého šéfa Jiřího Havelky velmi ocenit. Morální dilemata skutečného příběhu, z něhož titul vychází, ale třeba i tematiku nebinárních identit dokáže Facka otevřít tak, aby nastíněné otázky byly pro publikum srozumitelné a zároveň aby nedocházelo ke zbytečným zkratkám nebo neřkuli zesměšněním. Úspěch tohoto snažení rozhodně nelze pominout.

Formální výhrady jsou však v tomhle případě dost závažné. Dění na jevišti, řešící případ neúmyslného zabití na náměstí I. P. Pavlova, by klidně mohlo být zcela civilní a tím pádem přirozeně emočně působivé. Že Havelka tímto způsobem pracovat umí, dokázal třeba ve výtečné inscenaci Vražda krále Gonzaga, v níž takto rozkrývá vraždu Alexandra Litviněnka. Tentokrát se ovšem režisér neznámo proč uchyluje k místy poněkud nestydatým emočním ždímačkám, jimž vévodí zcela zbytná scéna pohřbu se slzopudným kamerovým přenosem zkroušených tváří účinkujících na velké plátno za nimi. (Jinak pokud jde o využití live cinema, jednak je v této inscenaci trochu nadbytečné a jednak jeho technická úroveň není – jemně řečeno – úplně oslnivá, obzvlášť třeba ve srovnání s Burajovým Zlatým městem.)

Dejvické inscenace se obvykle mohou opřít o solidní herecké výkony – v případě Facky to platí zčásti. Martinu Myšičkovi i Barbaře Lukešové se daří přesvědčivě ztvárnit konflikt dvou sourozenců, z nichž první zaujímá vůči pachatelovi tvrdý postoj a druhá by raději odpustila. Stejně tak Lukáš Příkazký místy dovede do drásavého dění vnést trochu osvěžujícího humoru lhostejně bohorovným pojetím své postavy.

Hostujícím účinkujícím se však tolik nedaří. Rozumím snaze o autenticitu, Zdeněk Pecháček v roli zabitého dědečka ovšem v tomto směru nebezpečně překračuje hranici topornosti. Zejména pak v závěru, který mohl být zábavnou ironizací předešlého dění, místo toho se ale stal podivnou scénou vzkříšení, v níž Pecháček svou strnulostí připomíná právě probuzeného zombíka. Proto mohou těžko jinak než komicky vyznít jeho dlouhé významné pohledy do publika, jimiž zřejmě tvůrčí tým – opět nepříliš šikovně – chtěl říct obecenstvu, aby se nad sebou zamyslelo. Podobně hluše ostatně působí dlouhá úvodní sekvence, v níž účinkující pomalu procházejí prostorem a bezeslovně markýrují pohyby účastníků nešťastné události.

Zcela zatratit Facku dle mého názoru nelze, a bylo-li cílem inscenace přivést mne k zamyšlení, podařilo se jí to. Místo představených otázek viny a trestu se však moje rozjímání věnovalo spíš uměleckému směřování, které režisér Havelka možná nastoupil. A také tomu, zda ho tam, do hájemství důležitých témat, ale také uměle vybičovaných emocí, chci následovat.

VOJTĚCH VOSKA

více zde
foto Petr Neubert
o inscenaci budeme psát v SADu 1/2026