Mikulka: Regiony Hradec Králové (neděle 21.6.)

Jihočeské divadlo: Richard 3, 2, 1...teď!
El Patio Teatro: Entrañas / Nitro
Drak: To je hračka!
Electric Circus: The Glowing Pickle Bar

Richard 3, 2, 1...teď! Na „imerzivní variaci“ Shakespearova Richarda III. jsem šel s jistými obavami, tím spíš, že se jednalo o divadlo jednoho herce. A začátek představení v Laboratoři Draku ty obavy spíš posílil: nějakých pětadvacet diváků sedělo v jedné řadě do podkovy a protagonista se zuby nehty snažil navozovat uvolněnou náladu. Moc mu to nešlo, diváci vyhlíželi spíš nedůvěřivě a Václav Hoskovec nepůsobil dojmem, že by měl dar samozřejmé, nenuceně improvizované konverzace. Pak se ale představení začalo rozbíhat, Hoskovec se mohl schovat za postavu úlisně kamarádského Richarda („můžete mi říkat třeba Ríšo“) a věci se postupně proměňovaly k výrazně lepšímu.

Základní trik je jednoduchý: přítomní jsou prohlášeni za anglickou šlechtu, která usiluje o trůn, a pak už se hraje podle pravidel známé hry na vraha. Mrtví diváci musí opustit hrací prostor, tj. přesednout si na volné sedačky ve druhé řadě, odkud sledují, jak dopadnou jejich dosud žijící druzi. Že nakonec na trůnu skončí Ríša, je samo sebou všem jasné, ale způsoby, jak odpravit konkurenty (v pořadí určeném Shakespearem) jsou vynalézavé a navíc i dobře zahrané. Snad jen závěrečný Richardův monolog - přemítání krále se zkrvavenýma rukama - bych si dokázal odpustit jako trochu polopatické doříkávání toho, co by mělo být jasné tak jako tak. Ale bylo to jen pár minut.

A ještě na okraj: sám jsem byl zlikvidován coby falešně nařčený vrah společně s kolegou Štěpánem Truhlaříkem z A2. Napráskala nás nová dramaturgyně Klicperova divadla Adéla Vondráková. Doufám, že v tom nebyla nějaká symbolika.

Entrañas / Nitro - Španělské duo předvedlo inscenaci na téma lidské tělo, duši nevyjímaje. Dva performeři v setmělém prostoru ve volném tempu předváděli různé orgány, poeticky vše popisovali a rozehrávali a doplňovali objektovými výjevy. Bylo to takové poklidné, úhledné, a mně se přitom – musím se přiznat – úplně nezadržitelně klížila víčka. Takže by asi bylo nesolidní rozepisovat se o moc víc, bůhví, co bylo doopravdy a co se mi jen prchavě zdálo.

To je hračka! Druhá groteska režisérky Veroniky Poldauf Riedlbauchové ve dvou dnech (včera jsem tu psal o Delikatese). Tentokrát pro dětské publikum. A opět: jednoznačná, dalo by se napsat klasická výchozí situace, rozehrávaná se střídavou mírou invence a intenzity.

Děvčátko otevře krabici a z ní vytáhne prastaré (jaksi „prvorepublikové“) hračky, které pak začnou hrát dospělí herci. Mechanická baletka, kašpar na pružině a bubnující vojáček se dostávají do různých akcí či drobných konfliktů. Trojice účinkujících přitom předvede nejrůznější technické dovednosti, takže se inscenace místy dostává až na hranici cirkusové artistiky. Nebylo to marné, ale je jasné, že tahle podívaná jednoznačně cílila na hodně malé děti.

The Glowing Pickle Bar – A nakonec jedna úplná drobnička. Holandské duo během víkendu parkovalo před Drakem s dodávkou, ve které se pořád dokola odehrávala kouzelná show na šest minut pro deset diváků. Miniaturní výjev z hospody, ve které opilci začnou muzicírovat a pohupovat se do rytmu, by sám osobě nebyl nijak mimořádný - kdyby to celé nebyl velkolepý hrací strojek, který běží úplně sám, bez jakéhokoli řízení či zásahu zvenčí. V Holandsku mají velkou tradici mechanických hracích skříní a strojů, často neuvěřitelně komplikovaných, a tohle je, zdá se, jaká si pobočná větev.

 

VLADIMÍR MIKULKA

kompletní festivalový program zde
foto web festivalu
o Regionech budu psát do SADu 5/2026