Mikulka: Bratři Karamazovi (Činoherní klub)

Čičvákovi Bratři Karamazovi končí tak trochu po sartrovsku, rozjuchaným mejdanem, se spokojeným starým Karamazovem jako ďáblem v obrysu rudě planoucích dveří. V pekelných plamenech skončí všichni - a ani o tom nevědí. (S takovým výkladem Dostojevského by se jistě dalo polemizovat, o to tu teď ale nejde.) Je to po všech stránkách nejpovedenější scéna celé inscenace; tím spíš, že si pro ní režie připravila půdu hodně důrazným vypíchnutím úvahy o tom, že nejnebezpečnějším ďáblovým trikem je přesvědčit lidi o tom, že vůbec neexistuje.

Škorpil: Na útěku (Adámek, Kanhäuserová, Nejtek)

Na útěku představuje v Adámkově tvorbě úkrok stranou. Inspirací byla prý inscenace Příběhy, kterou se scénografkou Ivanou Känhauserovou připravil zhruba před rokem (a o němž jsem psal zde). Stejně jako tehdy, stojí i zde v základu snaha pracovat asociativně s předměty a scénografií ve velmi volném slova smyslu.

Švejda: Můj dům, můj hrad (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Depresivní děti v nové inscenaci pokračují ve svém průzkumu "neobvyklého" na divadle, toho, co se na něm jaksi "nesluší", a dále svými interaktivními akcemi posouvají hranice mezi jevištěm a hledištěm, mezi účinkujícími a diváky (byť tentokrát nejdou tak daleko jako v předchozím Kabaretu Sade...). Tématem Mého domu, mého hradu je tajemství - co se jím  dnes vlastně ve všeobecně "sdílející" společnosti rozumí? Kde končí veřejný a kde soukromý prostor? A může být ona provázanost i k něčemu dobrá?

Švejda: Kopanec (Progresivní činohra! - Venuše ve Švehlovce)

Po ústeckém Činoherním studiu (glosa T. Brederové zde) nastudoval hru Andrese Veileho a Gesiny Schmidt Kopanec spolek studentů a čerstvých absolventů DAMU pod režijním vedením Adama Skály. Hru podle skutečné události (tři mladíci z jedné německé ost-vesnice surově zabijí svého kamaráda), vystavěnou jako série svědeckých výpovědí s případem různě zainteresovaných osob, pojímá jako soudní drama, jež svým kostýmním i jiným rázem nemá vlastně daleko od oblíbených českých realistických tragédií konce 19. století.

Mikulka: Dovršení trvalé snahy úzkého spektra odborné veřejnosti

Company.cz má v Komedii namále (už taky bylo načase)

Co se stalo: Společnost Divadlo Company.cz, která v roce 2011 vyhrála výběrové řízení na provoz Divadla Komedie, pobírala roční dvanáctimilionovou dotaci, na rok 2016 má dostat 4,7 milionu korun. Doba stanoveného pronájmu totiž uplynula a zmíněná částka má sloužit jen na dokončení sezony.

Co zaznělo z Komedie:
"Rozhodnutí grantové komise vnímáme jako dovršení trvalé snahy úzkého spektra odborné veřejnosti zabránit našemu divadelnímu spolku provozovat Divadlo Komedie"
"Vytvořili jsme čitelnou a jedinečnou divadelní značku v rámci celopražské divadelní nabídky."
"Grantová komise zcela přehlíží veřejný zájem a orientuje se jen dle svého osobního vkusu."

Mikulka: Erben - Sny (Handa Gote - Alfred ve dvoře)

Takže ještě jedno pokračování volného cyklu „mám rád divné divadlo“. I když tentokrát to není žádné překvapení, Handu Gote lze v tomhle oboru považovat za klasiku. Otázkou bývá jen to, jakou konkrétní podobu na sebe divnost vezme tentokrát.

Mikulka: Nářek mravence (Vdova po kapitánovi dunajské paroplavební společnosti)

Už jsem to tu napsal několikrát, ale proč to nezopakovat ještě jednou: mám rád divné divadlo. Líbí se mi, když mě to divné dění dokáže zaujmout, aniž bych dokázal racionálně říct, proč a čím. Naposledy se mi to stalo na představení Nářek mravence spolku Vdova po kapitánovi dunajské paroplavební společnosti.

Švejda: Modrý pták (Národní divadlo)

Modrý pták Štěpána Pácla je rodinnou inscenací, což i přes pohádkový charakter Maeterlinckovy hry nelze chápat jako úplně samozřejmý fakt, protože příběh o putování dvou malých dětí za modrým ptákem (alias štěstím) je ideově podepřen autorem vyznávanou platónskou filozofií a nasycen významuplnými symboly a při jistém režijním přístupu tak může být velice snadno zacílen na dospělého diváka. Pácl pracuje s předlohou hravě a zábavně, bez zbytečného lyrizování (k němuž by text mohl svádět), poskytuje dostatek prostoru „explicitnímu“ situačnímu humoru, jež má nejednou ráz až jakési klauniády; volí i pohybově stylizovaná aranžmá scén. Jeho nápady jsou svěží, neopotřebované. Nicméně nedaří se mu jedna důležitá, ba zásadní věc: rozehrát Maeterlickův text jako drama, posílit jeho dramatičnost A bez toho inscenaci jako by chyběla páteř a, posouvajíc se kupředu jen “mechanicky“ epickými přísuny, byla tak jen sledem jednotlivých výjevů – atrakcí. Z inscenace není vlastně zřejmé, proč Pácl ten příběh, tu pohádku vlastně vypráví. Modrý pták ve Stavovském divadle nabízí atraktivní obal - pod kterým ale nic není.
Recenze vyšla 16. 12 v Lidových novinách

Etlíková: Kauza Schwejk (WienerFestwochen-Theater Bremen-Studio Hrdinů)

Díky tomu, že v Kauze Schwejk hrají dva německo-jazyční herci, tři čeští a jeden maďarsky mluvící, si mohou tvůrci pohrávat s jazykovou bariérou mezi postavami, aniž by to působilo vykonstruovaně. Vytvářejí na tomto základu metafory, které souvisejí s nesnášenlivostí.

Mikulka: Zimní pohádka (Dejvické divadlo)

Uvážíme-li, že režisérem Zimní pohádky je Ondřej Spišák, tedy tvůrce s docela výrazným rukopisem, je až s podivem, jak moc je ta inscenace „dejvická“. Zdejší herečtí matadoři doslova září, jejich novým kolegům se daří o něco méně, ale nic hrozného se neděje. Po většinu času je to neobyčejně zábavná podívaná, místy dojde i na zvážnění, jak se na shakespearovskou tragikomedii sluší a patří.