Modrý pták Štěpána Pácla je rodinnou inscenací, což i přes pohádkový charakter Maeterlinckovy hry nelze chápat jako úplně samozřejmý fakt, protože příběh o putování dvou malých dětí za modrým ptákem (alias štěstím) je ideově podepřen autorem vyznávanou platónskou filozofií a nasycen významuplnými symboly a při jistém režijním přístupu tak může být velice snadno zacílen na dospělého diváka. Pácl pracuje s předlohou hravě a zábavně, bez zbytečného lyrizování (k němuž by text mohl svádět), poskytuje dostatek prostoru „explicitnímu“ situačnímu humoru, jež má nejednou ráz až jakési klauniády; volí i pohybově stylizovaná aranžmá scén. Jeho nápady jsou svěží, neopotřebované. Nicméně nedaří se mu jedna důležitá, ba zásadní věc: rozehrát Maeterlickův text jako drama, posílit jeho dramatičnost A bez toho inscenaci jako by chyběla páteř a, posouvajíc se kupředu jen “mechanicky“ epickými přísuny, byla tak jen sledem jednotlivých výjevů – atrakcí. Z inscenace není vlastně zřejmé, proč Pácl ten příběh, tu pohádku vlastně vypráví. Modrý pták ve Stavovském divadle nabízí atraktivní obal - pod kterým ale nic není.
Recenze vyšla 16. 12 v Lidových novinách
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme