Mikulka: Nářek mravence (Vdova po kapitánovi dunajské paroplavební společnosti)

Už jsem to tu napsal několikrát, ale proč to nezopakovat ještě jednou: mám rád divné divadlo. Líbí se mi, když mě to divné dění dokáže zaujmout, aniž bych dokázal racionálně říct, proč a čím. Naposledy se mi to stalo na představení Nářek mravence spolku Vdova po kapitánovi dunajské paroplavební společnosti.

Ne, že by snad ta dvacetiminutová miniatura znamenala zásadní zlom v dějinách českého divadla, ale za vidění určitě stojí. Docela dráždivá je už samotná historka, která inscenaci předchází: amatérský divadelník Šimon Stibůrek náhodou koupil od neznámého bezdomovce jakýsi text a rozhodl se jej nastudovat. Nedokážu odhadnout, do jaké míry je to pravda nebo ne, ale dění na jevišti v každém případě získává další rovinu. Ono se toho vlastně tak moc neděje: dva pánové a jedna dáma recitují směs aforisticky se tvářících mouder a zemitých autobiografických střípků, přičemž některá podstatná sdělení v trochu pozměněné podobě zopakují. Všichni tři přitom své slova ilustrují tím, že kreslí fixami na velké napnuté igelity. Výsledkem je nepřehledná změť čar, špinavé ruce i obličeje. Docela přesný vizuální odraz verbální roviny.

Podstatné je, že nikdo nic neparoduje, všichni tři účinkující se tváří docela vážně, přitom se to ale všechno odehrává přesně na hranici, kde nelze dost dobře odhadnout, kde začíná a kde končí ironie. Platí to dokonce i v momentu, kdy se ze zdánlivě zcela absurdního výjevu vyloupne de facto satirická scéna, která se vysmívá volebním sloganům o „vyčištění ulic“ (alespoň tedy doufám, že jsem to zachytil správně, úplně prvoplánově to řečeno nebylo). Občas se někdo v publiku zasměje, jindy úsměvy ovadnou, celé se to měňavkovitě přelévá sem tam - a pak to z ničeho nic skončí. Klidně bych se vydržel dívat ještě chvíli.

Více informací zde