Švejda: Ve Zlíně uvádějí Ovčáček čtveráček

Městské divadlo Zlín uvedlo na své studiové scéně politický kabaret Ovčáček čtveráček. Některé události se v realitě - opět - staly natolik bizarní a směšné, že je - bezmála - stačí pouze "překlopit" na jeviště a o zábavu je postaráno. Zlínské divadlo s Ovčáčkem čtveráčkem zažívá ohlas, jaký už dlouho ne.
Mám, přiznám se, s žánrem politické satiry na divadle v demokratických poměrech problém. Chtít po něm, aby nějakým zásadnějším a "složitějším" způsobem reflektoval aktuální věci, je, obávám se, protimluv; proč taky, když k úspěchu stačí vystavit je - v podstatě - takové jaké jsou? Vždyť právě takto také lidi, kteří na ně přišli, zajímají. Společně se jim vysmát, utvrdit se ve stejném názoru - a víc o tom nepřemýšlet.
Zlínským samozřejmě těch "patnáct minut slávy" přeji. Zítra si na Ovčáčka čtveráčka už nikdo nevzpomene. Jen si, s Karlem Krausem, říkám, jestli toho divadla pro politiku opravdu není škoda.

Švejda: Top Dogs (Městská divadla pražská)

Petr Svojtka dělá z Widmersova hořkosměšného, sociálně laděného textu o špičkových manažerech, propuštěných z práce a procházejících (za odborného vedení) procesem vypořádávání se s touto nenadálou událostí, přesně to, co MDP potřebují: podívanou pro nejširší vrstvy.

Švejda: Čechy leží u moře (Naivní divadlo Liberec)

Čechy leží u moře je především montáží vizuálních atrakcí (na téma moře), snahou o vizuální poezii (která vychází z veršů Radka Malého). Daří se jí jen částečně.
Ne snad, že by atrakce (zejména různé zjevování se mořských "objektů", při němž se hojně používá práce se světlem) nebyly v převážné většině samy o sobě dost působivé, ale bez silnějšího dějového propojení (tvůrci pracují - pokud již - pouze s mikropříběhy) je i ta čtyřicetiminutová stopáž přece jen příliš dlouhá a atrakce se záhy vlastně omrzí. Především však: připadá mi, že ta trochu zaumná poezie Radka Malého nabízí dětskému divákovi příliš těžká, troufnu si říct až existenciální, témata, která prostě nemá šanci pobrat.

Mikulka: Slips Inside (Okidok, Palác Akropolis - Mimefest)

Mé druhé představení pražského Mimefestu nabídlo pravý opak jemňounce surreálného Krepska: drastickou klauniádou belgického dua Okidok. Dva nepříliš pohlední chlapi ve spodním prádle a ve středním věku předvedli zhruba hodinovou smršť velmi přímočaré komiky beze slov, nazvanou Slips Inside.

Škorpil: Mickey Mouse je mrtvý (Studio Palmoffka)

Mickey Mouse je mrtvý začíná jako celkem nezávazná, odvázaná a dekadentní generační prča, ale postupně atmosféra houstne a nakonec to až tak bohapustá sranda není.

Škorpil: Dotkni se vesmíru a pokračuj (Národní divadlo - Nová scéna)

Tvrdívá se, že největší chybou při vyprávění vtipu je – vyprávět ho příliš okatě jako vtip. Stejné pravidlo můžeme vztáhnout i na inscenování „blbých her“ a tudíž i na Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj.

Mikulka: Dotkni se vesmíru a pokračuj (Národní divadlo)

Levínského (a Fričova) břitva 

Mnohokrát se potvrdilo, že hry René Levínského jsou pro inscenátory zrádné: záplava na první pohled banálního žvanění, prokládaná rozbíhavými odbočkami, konkrétními narážkami nebo absurdním vtipkováním, podivně meandrující děj, u kterého nebývá příliš zřejmé, co je podstatné a co jen ornament. Nebo jestli se ornament z ničehož nic nestane tím podstatným a naopak. Když se to na divadle všechno úplně jednoduše, ne-li dokonce „naivně“ odmluví, je dobrá šance, že tahle smysluplná nejistota zůstane zachována v plné síle (nepřekonaným vzorem je Krobova inscenace Ještě žiju s plácačkou…). Když se naopak režisér pokusí tento typ hry „pořádně“ zinscenovat, vstupuje na zatraceně kluzký terén. Přesně tímto směrem se nyní vydal Jan Frič při své (i Levínského) premiéře v Národním divadle.

Švejda: Je to tu (Švandovo divadlo)

Je to tu Caryl Churchillové (tak jako ostatně i jiné hry autorky) je pro režiséra především výzva: jak ty útržky řečí prvé části (účastníků pohřební hostiny), přerývaný monolog protagonisty druhé části (na "onom světě") a dovětek beze slov (zachycující ošetřování nemohoucího nemocného v poslední fázi života) nějak smyslupně divadelně "nakopnout" a rozehrát; s jakým přijít režijním nápadem (s velkým N), aby ten tolik interpretačně otevřený text opravdu scénicky ožil.

Švejda: Na okraj tvorby Dejvického divadla

Doháněl jsem v posledních týdnech resty v Dejvickém divadle. Byly jimi Kafka ´24 (prem. 23. 4. 2014) a Kakadu (prem. 19. 12. 2014). Tituly z "přelomu" Dejvického divadla (rozuměj: odchod Miroslava Krobota z funkce uměleckého šéfa a nástup Michala Vajdičky tamtéž), a též poslední dva autorské a dramaturgické počiny Karla Františka Tománka v tomto divadle. Tituly, které byly - a dodnes jako poslední také zůstaly - jiné než "hlavní" repertoár souboru.

Mikulka: AnnaBerthaCecilia (Krepsko – Palác Akropolis, Mimefest)

Krepsko se vrací

Na českou premiéru nové inscenace Krepska jsem šel se smíšenými pocity. Tenhle soubor jsem míval moc rád, jeho hořkosladká poetika mi šla po srsti – jenže pak se Krepsko nadlouho ztratilo z českého obzoru, a když se asi před půlrokem začalo vracet se svými dávnými kousky, bylo z toho velké zklamání. Teď ale Linnea Happonen s Jiřím Zemanem přivezli čerstvou novinku a ukázalo se, že ze své přesvědčivosti nic podstatného neztratili. Jaká úleva.