pátek 4. listopadu 2016

Škorpil: Dotkni se vesmíru a pokračuj (Národní divadlo - Nová scéna)


Tvrdívá se, že největší chybou při vyprávění vtipu je – vyprávět ho příliš okatě jako vtip. Stejné pravidlo můžeme vztáhnout i na inscenování „blbých her“ a tudíž i na Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj.

Vesmír… je vskutku z rodu „blbých her“: cituje žánry, pracuje s odkazy, místy až naivisticky vrší rozuzlení, jindy zase ulpívá na detailech a drobnostech… A to vše zručně (zejména v dialozích) a vtipně. Při čtení této hry se lze bavit zdánlivě nekonečnými banálními hovory, které přitom znějí velmi povědomě a nepůsobí – tam kde to není evidentní záměr – „chtěně“ či „konstruovaně“, a zároveň mít pocit, že se Levínský „dotýká vesmíru“ samoty, komplikovanosti všednodenních vztahů a atd.
Problém ovšem nastane, když někdo, tak jako Jan Frič v inscenaci ND, začne z blbé hry dělat hru ještě blbější. Když začne „prodávat“ jednotlivé vtipy a dotahovat a zvýrazňovat autorem lehce karikované typy (zde zejména všechny ženské postavy). Struktura textu se pak začne tříštit, rozpadá se do scének a hlášek a závěrečné schválně „blbé“ rozuzlení ztrácí na své překvapivosti.
Inscenace má přitom řadu výborných momentů, většinou ovšem příznačně tam, kde méně „vymýšlí“ a více reprodukuje text. Když třeba Pavlína Štorková v druhé půli na chvíli opustí svou lehce protivnou stylizaci andělské naivky, je náhle její dialog s Davidem Matáskem tisíckrát silnější než vše co mezi nimi doposud proběhlo. Fungují i některé mizanscény a hra s paralelním dějem „za oknem“, opět ale i zde platí, že lépe tehdy, když má režie menší starost o to abychom si jich všimli (viz. např. jeptišky přítomné klíčovému dialogu o stvořiteli a vzniku života).


Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme