Mikulka: Festival Regiony 2025 (sobota 21. 6.)

Miza in scena: Popelka
Tangram Kollektiv: Schattenwerfer / Odstíny stínů
Divadlo Drak: Čertova babička
Kultivace 800: Jiné místo
Národní divadlo Brno: Krvavý měsíc

Popelka Na Regionech se vždycky těším na dětská představení. Občas to jsou tak trochu zajíci v pytli, zvlášť zahraniční tituly, ale každý rok se v této sekci vyloupne pár zážitků, které patří k tomu nejlepšímu, co lze na hradeckém festivalu vidět.

Letos jsem po příjemném zahraničním překvapení z pátečního večera vyrazil v sobotu dopoledne do stanu před Drakem na Popelku, kterou pod slovinskou hlavičkou Miza in scena uvedla dvojice Elena Volpi a Johana Vavřínová (znáte ze Športniků, Draku, Jeleních lojů a tak podobně). Jako režisérka je uvedená první jmenovaná, ale odhaduji, že se jedná o dílo dosti kolektivní. V každém případě: byla to smršť energie a nápadů, která přejela známou předlohu jako drsný kartáč samet. Viděl jsem v podobném aktuálně-ironickém duchu už více úprav klasických příběhů, ale tohle byla čirá divadelní radost (srovnatelná třeba s nejpovedenějšími kusy Matiji Solce). Dobře se na to dívalo, špatně se o tom píše: samozřejmou součástí představení byla spousta improvizací, dryáčnických legrácek, sebeshazujících či interních vtipů, popkulturních odkazů, přiznaných chyb, a to vše doplňovala suverénní komunikace s dětským publikem. Malí diváci určitě nepochytali všechno, ale evidentně jim to nebránilo v tom, aby si hodinku s Popelkou a princem, kterému se nechtělo stát se králem, neužili stejně jako dospělí. Pokud se někdo někdy tomuto kousku dostanete na dosah, neváhejte, a to bez ohledu na věk.

Schattenwerfer / Odstíny stínů & Čertova babička Další dvě dětská představení už takové nadšení nevzbudila, jednalo se spíš o počiny takříkajíc solidní. Nejdřív sofistikované stínové divadlo Schattenwetter, elegantní, ale nijak strhující, a pak drakovská Čertova babička. 

Na Babičku jsem se upřímně těšil, spojení režie Marka Bečky a hudby Marka Doubravy vyhlíželo velmi slibně. V Draku k další známé pohádce přistoupili svým způsobem podobně jako dámy k výše zmíněné Popelce (konec konců, Johana Vavřínová hrála i zde), propracované to všechno měli určitě pečlivěji, jenže málo platné, energie i nápadů bylo nesrovnatelně méně a atmosféra tudíž nebyla ani zdaleka tak skvělá jako o pár hodin dříve. Takže jsem měl čas v průběhu představení koumat třeba nad tím, proč byla scénografie tak nápadně vyvedená v národních barvách (když se s tímto motivem ani trochu nepracovalo). Nebo přemýšlet o tom, jak podivně působí příběh, ve kterém se trojice troubů dostane do problémů – jednoznačně vlastní vinou a vlastní hloupostí –, a nakonec je bez jejich přičinění vytáhnou z potíží dámy, které se k tomu nachomýtly víceméně náhodou (aniž by se s tím - na rozdíl od lehkovážné Popelky – pracovalo jako s tématem). Ale odhaduji, že bez přímého srovnání s ranní Popelkou bych Čertovu babičku asi viděl pozitivněji.

Vzdor případným výhradám byl nedělní dětský půlden jako takový príma a všechny tři inscenace bylo přinejmenším milé sledovat. Což píšu pod vlivem podstatně méně milého zážitku ze dvou „dospělých“ kusů, konkrétně festivalového speciálu Jiné místo a brněnského Krvavého měsíce. V prvním případě se jednalo o meditativně poučnou performanci, ve druhém o klasickou činohru. Jedno však měly společné: po pár minutách se mi chtělo dílem zmizet a dílem vykřikovat „Nevěřím! Nevěřím! Nevěřím!“

Jiné místo vniklo na zakázku u příležitosti oslav osmisetletého výročí založení Hradce Králové. Prakticky to vypadalo tak, že jsme seděli na Starém náměstí kolem jakéhosi umělého jezírka, na jehož dně hrál cellista (přesněji řečeno, hrál na šestistrunný nástroj, připomínající cello), a dva performeři posílali dokola lístečky s instrukcemi typu „sledujte vlny na hladině“, "zamyslete se na tím, co je pod námi“ atd. Celé se to tvářilo smrtelně vážně a velmi hlubokomyslně, ale je mi líto: ona zakázka a usilovné markýrování skutečného zaujetí a potřeby něco k tématu říci z toho všeho čouhaly jako sláma z bot. Když jsme konečně dostali instrukci, že vstaneme a půjdeme na procházku, vzal jsem nenápadně roha. Možná byla druhá půlka lepší, ale moc tomu nevěřím.

Krvavý měsíc Jaroslav Rudiš nikdy nebyl mým oblíbeným divadelním autorem, loni mě ale trochu zviklala docela sympatická inscenace jeho zručně napsané komedie Oslava v Klicperově divadle. Nyní se tamtéž představilo ND Brno s podstatně ambicióznějším Krvavým měsícem, a vše se vrátilo ke starému špatnému. Setkání skupinky životních zoufalců v restauraci na břehu Svratky předstírá hloubku, předstírá tajemnost, předstírá nenucenost a předstírá vtipnost. Nedaří se ani jedno. 

Celé to vyhlíží spíš jako únavně mnohomluvná, průměrně zrežírovaná a velmi názorně zahraná variace na poněkud omšelé inscenace her typu Srpnové neděle. Prchnout se nedalo, protože jsem seděl uprostřed řady, a do křiku jsem se samosebou taky nepustil, ale jak už bylo řečeno, chtělo se mi obojí.

více zde
o Regionech budu psát podrobněji do Světa a divadla 4/2025
foto festivalový web