Dubský: Festival Regiony (neděle 22.6.)

Noční můry s čápem marabu (MeetFactory)
Jednou nám za to děcka poděkujou (Divadlo Husa na provázku)

Noční můry s čápem marabu Režisér Tomáš Ráliš má evidentně zálibu v coolness dramatice a ve svých dílech zkoumá projevy extrémního násilí. Inscenace MeetFactory vznikla podle románu skotského spisovatele Irvina Welshe, ale dost mi připomněla Rálišovu autorskou inscenaci Slučitelné díly, kterou jsem v hradecké Besedě viděl poměrně nedávno.

Děj je směsicí snů a vzpomínek v kómatu ležícího Roye (hraje ho Michal Lurie), v nichž se před divákem rozehrává mladíkův neradostný osud od dětství na pochmurném edinburském sídlišti přes epizodu v Jižní Africe poznamenanou sexuálním zneužíváním ze strany strýce až po členství ve skupince fotbalových rváčů a hromadné znásilnění zdrogované dívky. Začíná to jako sice drsné, ale celkem komické vyprávění o jednom životním loserovi, aby se příběh postupně stával stále temnějším. Je to výlet do světa lidí, jejichž frustrace se zhmotňují do podoby šovinismu a rasismu a v němž násilí plodí jen další násilí. Rozhodně se nejedná o kus pro slabé povahy, líčení některých činů je dost naturalistické.

Celé je to dobře zahrané a najde se tady dost podařených režijních nápadů (třeba když je Jan Hájek v roli zvrhlého strýce Gordona stylizován jako Freddy Krueger z hororu Noční můra v Elm Street), ale podobně jako u zmiňovaných Slučitelných dílů mi přišlo zobrazované prostředí natolik plné krutosti a patologických jevů, že to místy zavánělo hrou na efekt.


Jednou nám za to děcka poděkujou Na festivalový příspěvek Husy na provázku jsem se dost těšil, téma věčného sporu mezi cyklisty a motoristy mi přijde velmi vděčné. Samotná inscenace, která je adaptací románu Petra Šestáka Vyhoření, mě ovšem příliš nenadchla. Především mi materiál nepřišel úplně nosný pro celovečerní hru, takže ačkoliv měla inscenace jen zhruba 90 minut, obsahovala řadu hluchých míst (především dlouhá scéna bloudění v lese mi přišla úmorná).

Pro Dominika Telekyho musí být role po fyzické i textové stránce dost vyčerpávající, po většinu času totiž jeho poslíček platformy pro dovážku jídla nesleze z kola a představením se doslova prošlape. Inscenace režiséra Martina Modrého nabízí pár vtipných postřehů ze vzájemného souboje na pozemních komunikacích, ale její ambice jsou větší než jen pobavit. Ukazuje, jak se zprvu možná sympatická snaha může zvrtnout ve fanatismus a násilí. Osobně jsem měl ovšem problém, že Telekyho poslíček je extrémně bolestínský člověk, stěžující si v podstatě pořád a na cokoliv, takže pro mě byl od začátku dost nesympatickou postavou (jakkoliv jsem některým jeho steskům na řidiče jako cyklista dobře rozuměl).

Inscenace nadhazuje mnohá aktuální témata (nejčastěji je celkem pochopitelně zmiňována klimatická krize), ovšem ta často vyznívají dost banálně. Ke cti lze ovšem tvůrcům připočíst, že se dokáží stále pohybovat na ironické hraně a nesklouzávají k přílišné plakátovitosti, jelikož diváka nutí pochybovat, co vlastně je myšleno vážně a co ne.

LUKÁŠ DUBSKÝ

foto festivalový web