Škorpil: Dotyky a spojenia (pátek 20.6. - Slováci ožijú. Hymna pre 21. storočie)

 Nový den. Nová dávka zoufalství. Znovu vztek, šok, deprese, vzteklá ironie. Emigrace, rezignace, naštvání. Tentokrát Slováci ožijú. Hymna pre 21. storočie v podání souboru Uhol_92, podle konceptu Alžběty Vrzguly a v režii Adama Draguna, Silvie Vollmann a Júlie Rázusové. Inscenace má, jak výpis režisérů napovídá, tři části.

Nejprve Dragun představuje svou vzpomínku na závěrečný monolog Daniela Fischera ze zde již zmíněné Ballekovy inscenace Mojmír II. Pro Draguna byl Mojmírův telefonát (ano, opravdu šlo o telefonní hovor) otci Svatoplukovi tak zásadní že ho přivedl k divadlu a opakovaně se mu vrací i v realitě. Nebo ne? Vzpomíná na něco, co možná neexistuje, co se možná odehrálo zcela jinak, než si pamatuje. A tak nakonec na scénu přivádí opravdového Fischera aby svůj, respektive Klimáčkův, monolog o emigraci a osudové lásce k vlasti zopakoval. A zde se i já jako pamětník inscenace dostávám do – zjevně cílené – pasti. Opravdu vypadal ten monolog, jak ho dnes Fischer předvádí? Obsah odpovídá, ale forma? Záměrně „hraji hru“ a nedohledávám prameny (pro zvídavé dodám, že jsem o inscenaci psal v SADu 4/2015, ale co bez přístupu k archivu nezjistím; Adam Dragun by jistě měl z této situace radost). Následuje „stand up“ Petera Ondrejičky, který se „zábavnou“ formou pomocí živé produkce přetextovaných slovenských pop-hitů (vše vrcholí Nagyovým Sme svoji) snaží zprostředkovat své znusení slovenskou realitou. 

A nakonec text Ivany Gibové, který zní reprodukovaně a k němu dvě herečky –jedna v civilu, druhá s jakousi ďábelskou maskou – vytváří pohybovou neilustrativní paralelu. Obžaloba současného Slovenska s bezmála parametry Ginsbregova Kvílení. Kadiš marnosti a zbytečnosti, vědomí prohry, ztráty, přesily a beznaděje. Hymna může znít tak či onak, ale pro jistou část společnosti to nyní na Slovensku nebude píseň veselá.

stránky festivalu
o vybaných incenacích budu psát v SADu 4/2025