Mikulka: Festival Regiony 2025 (neděle 22. 6.)

Divadlo U staré herečky: Chaloupka z perníku
Divadlo Drak: Proměna
Meetfactory: Noční můry s čápem marabu
Husa na provázku: Jednou nám za to děcka poděkujou

Neděli jsme v hotelu Černigov zahájili už v jednu ránu – a to požárním poplachem. Výstražné sirény vesele ječely, po chodbách se opatrně motali zmatení hosté, kteří se trochu báli a hlavě nechtěli vypadat jako panikáři. Noční poplach, dokonce i s menším požárem, jsem už kdysi v hotelu zažil, takže jsem si jen potvrdil, že reakce je nejspíš vždycky stejná: dokud viditelně nešlehají plameny, je nejdůležitější nezesměšnit se jako trapný snaživec. Tentokrát naštěstí nehořelo, houkání skončilo asi po pěti minutách, a po dalších pěti minutách oznámil rozhlas po drátě (nekecám, v Černigovu opravu pořád mají na pokojích rozhlas po drátě) že „falešný požární poplach byl falešný, není se čeho obávat“. Idyla byla obnovena a klidnou hradeckou nocí se pak až do rána nesl pouze standardní opilecký řev z prostoru mezi hotelem a nádražím. Přičemž si nějaký blb, předpokládám, že jeden z těch řvoucích, udělal čas i na to, aby mi z kola parkujícího před hotelem urval blikačku a světlo. No nic, beru to jako svého druhu černigovký bonus.

Chaloupka z perníku Ráno jsem se vydal do Draku na Divadlo U staré herečky, kde byla k vidění další klasická pohádka, tentokrát ale ve vcelku krotké a roztomilé úpravě pro hodně malé děti. Ty se víceméně bavily, já tu třičtvrtěhodinku - jakožto necílovkář - přečkal bez větší úhony. Není holt každý den posvícení.

Proměna Odpoledne o pár pater níž ve Studiu Draku to bylo úplné jiné kafíčko. Domácí soubor tu totiž předvedl adaptaci proslulé Kafkovy povídky. Ta sice divadelníky láká téměř neodolatelně, je však hodně nesnadné nevylámat si zuby na nutnosti nějak konkrétně na jevišti ukázat to, co při četbě snadno svede představivost. Vašíček s Jarkovským na to šli v duchu své technologické linie: Řehoř Samsa se nemění, má ale na čele kameru a projekce ukazují svět, jak jej vidí z pozice „nestvůrného hmyzu“. A přitom se občas objeví „vytetované“ nápisy na hercově těle: kutikula, drápky. Je to ve své okázalé popisnosti velmi nepopisné a působivé. Veškeré dění je navíc zabalené do hudby: rodina kdesi za zástěnou muzicíruje, sestra se připravuje na zkoušky na konzervatoř, hrozivá stínohra s otcem bušícím na dveře je prozměnu vyvedená operně.

Docela záhy se ale ukáže, že inscenace směřuje trochu jinam, než povídka jako taková. Do dění se totiž postupně stále více začíná prolínat neméně slavný Kafkův Dopis otci a ústředním tématem se stává spíš mladistvý vzdor proti ubíjející a necitelné otcovské autoritě (a obecněji proti normám typu „buď chlap“, „musíš/nesmíš“). Občas se sice v tomto smyslu snad až moc tlačilo na pilu, je ale jasné, že zvolené tematické spojení má logiku. Stejně tak nepochybuji o tom, že náctileté publikum, pro které Drak tituly tohoto typu uvádí, takový úhel pohledu ocení. Tím spíš, že to byla podívaná po všech stránkách skutečně intenzivní.

Noční můry s čápem marabu Inscenací Tomáše Ráliše, jednoho z nejoceňovanějších režisérů mladé generace, jsem poslední dobou viděl několik, a moc nadšený jsem z nich nebyl. Ta poslední, Ofélie OnlyFans v Komedii byla vyloženě mizerná. Do Besedy na Čápa marabu se mi tudíž moc nechtělo. Ale když to kolegové ze SADu chválili…

Jak to konkrétně vypadalo, popsal Lukáš Dubský, který byl včera v Besedě také (píše o něm tady), takže jen obecnější poznámku. U Ráliše mám totiž setrvalý (a navíc stále sílící) dojem, že jeho temné a brutální kusy jsou spíš jen takovou zálibnou hrou na temnotu. Přesněji řečeno, že se tu k primární chuti předvést něco hodně temného vlastně jen trochu mechanicky přiřazují jednotlivé příběhy. A pak už ani moc nezáleží na tom, jestli se jedná o rodinu hledající bydlení (Vyhubyt) , učňovské vykrádače aut (Slučitelné díly) nebo edinburgské násilníky v případě Čápa marabu.

Ráliš zručně maluje pomocí vcelku obligátní palety plné černých barev: tupé násilí fotbalových hooligans, brutální znásilnění, uříznutý penis, zneužívání malého chlapce. Občas doplňuje neméně obligátní temnou grotesku – a mně je to v hledišti všechno vlastně tak trochu fuk. Jistě, je fyzicky nepříjemné slyšet konkrétní popisy různých příšerností, ale to snad, doufám, nebylo hlavní ambicí. U Irvina Welshe se všechny zmíněné brutality samosebou objevují taky, ale v jeho případě vše logicky vyplývá z konkrétního prostředí, z konkrétního zážitku, z jasného příběhu, divadelní inscenace na to jde, obávám se, úplně obráceně.

Jednou nám za to děcka poděkujou Provázek se večer v Klicperáku představil cyklistickým (skoro)monodramatem. Dlouho to vypadalo na pramálo překvapivou snůška stesků na automobilismus a ničení životního prostředí, postupem doby se ale ukázal rafinovanější plán: titulní cyklohrdina se pozvolna mění v radikála a skončí jako ekoterorista.

Představení se poněkud vleklo, konkrétní situace a ironicky naskicované figurky, se kterými se protagonista na své pouti setkává, nepůsobily zrovna hluboce, ale samotné téma nebezpečné radikalizace je nepochybně nosné. A navíc obecně platné. Takže je nutno ocenit, že jej na Provázku demonstrují na postavě a postojích, která či které jsou jejich vidění světa nejspíš docela blízká.

festivalový program zde
o Regionech budu psát podrobněji do Světa a divadla 4/2025
foto festivalový web