Všechno se dost dobře vidět nedá. Ale někdy přitom dojde k vynechávkám, kterých lze zpětně docela litovat. Já třeba teď lituji, že jsem pečlivěji nesledoval inscenace Jana Kačeny v končící Eliadově knihovně. Jedinou jeho režii jsem viděl přesně před dvěma lety v Alfredovi ve dvoře, bylo to divoké a vůbec ne špatné. Jenže pak mi to nějak nevycházelo. Až do poslední adventní neděle, na kterou byl velmi příhodně zařazen titul Ďábel spí v kříži na kozách.
Anotace tajemně praví „Inspirováno četbou S. Kinga, Bernanose, lasalettských proroctví, životem svaté Starosty“, ale celé to po hodně nejasném úvodu nabere ráz až nečekaně přehledný. Tedy v jádru přehledný, abychom byli přesní. Americký středoškolský příběh o odstrkované a šikanované spolužačce, kterou trápí pomateně bigotní matka a která se nakonec stane královnou maturitního plesu. Vše rouhavě prošpikováno divokými hrátkami s křesťanskou symbolikou.
Jenže to, co je tu skutečně pozoruhodné, není ani příběh ani ta trocha blasfemie, ale především málokdy vídaná schopnost vyprávět pomocí ryze divadelních obrazů. V téhle inscenaci se moc nemluví, a když, tak spíš nesouvisle. Repliky občas nemají daleko k čemusi na způsob rozhazování zábavných průpovídek a provokativních bonmotů. Ty pak doprovází na první pohled rozbíhavé akce, jakési snově nezřetelné, temně groteskní výjevy ze života svatých a středoškoláků (občas se dost špatně rozeznává, kdo je kdo). Počínaje trochu infantilním žertováním s neohrabaným divadelním koněm až po drastický výstup, ve kterém Kristus (nebo spíše kristovská postava) přinese dvojici dívek kladivo s hřebíky a nechá se přitlouci k dřevěným kozám. A to kladivo je hned v následujícím výstupu použito při explicitní erotické akci; to se už ale Kristus změnil v dívkami obletovaného spolužáka.
Zatímco dění na scéně naprosto svobodně, nenuceně a překvapivě přeskakuje od akce k akci, nálada důsledně kolísá mezi temnou noční můrou a drastickým vtipkováním - a navzdory tomu se základní příběh, respektive cosi jako „spodní tah“ nikdy úplně nevytratí. Kačena má mimořádný cit pro kontrast a tentokrát dokáže i velmi účinně ubrat, divoké výstupy ku prospěchu věci tu a tam prostřídají pasáže téměř lyrické. A navzdory všem kontrastům a rozbíhavostem to celé nepůsobí jako nahodilá skládanka efektních nápadů, i když výslovně lze společného jmenovatele pojmenovat jen stěží. Je to zkrátka přesně ten typ inscenace, kterou nelze dost dobře racionálně vykoumat a promyslet - tenhle typ divadla si žádá velmi specifický a velmi vzácný talent.
Vánoční představení Ďábla bylo ohlášené jako derniéra v Eliadově knihovně. Doufám tedy, že se ještě někde někdy vynoří. Byla by věčná škoda, pokud by tahle inscenace měla skončit necelý měsíc po premiéře.
Více informací o inscenaci zde
Anotace tajemně praví „Inspirováno četbou S. Kinga, Bernanose, lasalettských proroctví, životem svaté Starosty“, ale celé to po hodně nejasném úvodu nabere ráz až nečekaně přehledný. Tedy v jádru přehledný, abychom byli přesní. Americký středoškolský příběh o odstrkované a šikanované spolužačce, kterou trápí pomateně bigotní matka a která se nakonec stane královnou maturitního plesu. Vše rouhavě prošpikováno divokými hrátkami s křesťanskou symbolikou.
Jenže to, co je tu skutečně pozoruhodné, není ani příběh ani ta trocha blasfemie, ale především málokdy vídaná schopnost vyprávět pomocí ryze divadelních obrazů. V téhle inscenaci se moc nemluví, a když, tak spíš nesouvisle. Repliky občas nemají daleko k čemusi na způsob rozhazování zábavných průpovídek a provokativních bonmotů. Ty pak doprovází na první pohled rozbíhavé akce, jakési snově nezřetelné, temně groteskní výjevy ze života svatých a středoškoláků (občas se dost špatně rozeznává, kdo je kdo). Počínaje trochu infantilním žertováním s neohrabaným divadelním koněm až po drastický výstup, ve kterém Kristus (nebo spíše kristovská postava) přinese dvojici dívek kladivo s hřebíky a nechá se přitlouci k dřevěným kozám. A to kladivo je hned v následujícím výstupu použito při explicitní erotické akci; to se už ale Kristus změnil v dívkami obletovaného spolužáka.
Zatímco dění na scéně naprosto svobodně, nenuceně a překvapivě přeskakuje od akce k akci, nálada důsledně kolísá mezi temnou noční můrou a drastickým vtipkováním - a navzdory tomu se základní příběh, respektive cosi jako „spodní tah“ nikdy úplně nevytratí. Kačena má mimořádný cit pro kontrast a tentokrát dokáže i velmi účinně ubrat, divoké výstupy ku prospěchu věci tu a tam prostřídají pasáže téměř lyrické. A navzdory všem kontrastům a rozbíhavostem to celé nepůsobí jako nahodilá skládanka efektních nápadů, i když výslovně lze společného jmenovatele pojmenovat jen stěží. Je to zkrátka přesně ten typ inscenace, kterou nelze dost dobře racionálně vykoumat a promyslet - tenhle typ divadla si žádá velmi specifický a velmi vzácný talent.
Vánoční představení Ďábla bylo ohlášené jako derniéra v Eliadově knihovně. Doufám tedy, že se ještě někde někdy vynoří. Byla by věčná škoda, pokud by tahle inscenace měla skončit necelý měsíc po premiéře.
Více informací o inscenaci zde
vladimíre: big up!
OdpovědětVymazat