neděle 29. prosince 2013

Mikulka: Hamlet (Švandovo divadlo)

Dnes nešermujeme!


S Hamletem je to těžké. Nestačí jen solidně převyprávět příběh a spoléhat na to, že hra je sama o sobě dostatečně povedená, aby byli spokojeni alespoň ti, kteří ve zdejší průběžné debatě o interpretaci stojí na brněnské straně barikády. Míst, jejichž konkrétní podobu režisér nějak vymyslet musí, je v Hamletovi spousta. O celkovém vyznění ani nemluvě. A ještě ke všemu to zatracené šermování. Za Shakespeara to byla pro herce příležitost předvést své umění v disciplíně, ve které se diváci dobře vyznali, dnes spíše výzva režisérovi - aby předvedl, jak vynalézavě a originálně se s tím trapnem hrozícím výstupem umí vyrovnat. Herci si to mohou vynahradit předvedením kulturisticky vypracované postavy, pokud nějakou mají.

Ve Špinarově Hamletovi jsou obě zmíněné šance využity vrchovatě. Patrik Děrgel odehraje celý závěrečný souboj úplně naholo (i když jen zády k publiku) a všichni zbývající účinkující jsou nacpaní do vitríny, která ve druhé polovině sloužila jako příležitostné Hamletovo vězení a symbol osamění. (Potvrzením jeho samoty je tklivá píseň Mr. Lonely v podkresu.) Žádná akce se tu vcelku logicky nekoná: Hamlet třímá kord zcela odevzdaně, a ti ve vitríně jen v rychlém tempu odříkají pár zbývajících replik.

Je to působivý obraz. Jedním dechem ovšem nutno dodat, že si s ním tak trochu nevím rady. Hamlet předtím zas tak moc osamělý nebyl (nebo alespoň ne víc než obvykle) a v souladu s celkovou modernizací se namísto kordů používaly pistole. Tohle všechno ví Špinar nepochybně lépe než já - a já zase tuším, že finále mělo vyznít jako metafora. Jenže mi ani při nejlepší vůli nějak nedochází, co vlastně měla ona metafora znamenat. Opravdu mělo být hlavním sdělením inscenace, že je Hamlet osamocený? To se mi zdá přece jen trochu málo. Nebo byl cílem působivý závěrečný obraz sám o sobě? Čárka za originální řešení ošemetné scény?

S podobnými pocity jsem už předtím sledoval celou řadu obdobně působivých pasáží. Možná mi něco podstatného uniklo, ale z divadla jsem odcházel s podezřením, že se režisér více než na celkový smysl soustředil na efektní, elegantní a originální řešení jednotlivých scén. Nelze však nevidět, že vyřešené to má Špinar vesměs velmi dobře. Představení běží hladce, atmosféra zpočátku značně odlehčená postupně houstne, objeví se spousta docela originálních nápadů, a celý soubor hraje tak dobře, jak ve Švanďáku nepamatuji (zvláště Kamil Halbich jako Claudius a Petra Hřebíčková jako Gertruda byli ve své neuroticky civilní obyčejnosti výborní). A po výtvarné stránce je Hamlet provedený stylově, s mírnou ironií a především důsledně, včetně postupného rozkladu zpočátku „zámecky“ nóbl scény. Takže zbývá učinit poněkud účetnický závěr: otázky a výhrady si ponechám, ale plusů tentokrát bylo o poznání víc.

Více informací o inscenaci zde

 

6 komentářů :

  1. No, aby teda potrefená brněnská husa kejhla, když mě Vladimír tak hezky vyzval - to "solidní převyprávění příběhu bez výrazné originality a zřetelného výkladu", už je takové hezké klišé z pražské strany barikády. Rád bych podotknul, že nic takového neexistuje (a rozhodně ne u her padesát a více let starých) - podobu každého okamžiku na jevišti "režisér nějak vymyslet musí". Může to udělat chytře či hloupě, promyšleně nebo samoúčelné, efektně či nenápadně. Může se spolehnout na různé ověřené postupy, některé na první pohled obnošené, jiné vypadají docela moderně a originálně. V kritickém textu mě zajímá, jaký stylový klíč režisér zvolil, jak důsledně ho aplikoval, kde zůstal v pasti nefunkční konvence. "Solidně převyprávět" se dá na sto způsobů.
    u Shakespeara je na to samozřejmě jaksi víc vidět než u Čechova, neboť Shakespeare počítá s jevištními konvencemi, které nám jsou vzdálenější než ty Čechovovy a musí se výrazněji substituovat. A pokud tak režisér neučiní, je to víc vidět. (Viz razantně aktualizovaný Hamlet Nicholase Hytnera, který se celý hrál v oblecích a současném vládním sídle a v kterém zcela nesmysleně na ten šerm nakonec taky došlo, neboť si to neupravený text prostě vynucuje.) Ale v principu jde o totéž.

    OdpovědětSmazat
  2. Nejsme ani trochu ve sporu. Konec konců i v oné bitvě o interpretaci jsem přinejmenším jednou nohou na brněnské straně barikády.

    OdpovědětSmazat
  3. Smíchovský Hamlet je z těch inscenací, kterým ráda odpouštím momenty, v nichž jsem se nudila nebo mi připadaly schválné. Dokonce na takové bezděčně zapomínám. Naopak vím, že některé obrazy už nikdy z paměti nevymažu: scénu Hamleta a Horácia s duchem (jak vlastně dnes vstupuje do našich životů metafyzická dimenze?), do mikrofonu šílící Ofélii, jež se marně pokouší vyzpívat své I will always love you (vůbec mi přišlo vtipné a paradoxně i hluboké, že nejniternější věci duše se říkají v této inscenaci do mikrofonu). Škytající Gertruda - co může být bezmocnějšího, než žena ovládaná projevy svého těla? Snad vůbec poprvé jsem pochopila, jak pokrytecký a odporný je Claudiův úvodní proslov k Hamletovi... Inscenace se mi v druhé polovině doslova "rozsypala" - byl to příliš skutečný divácký zážitek, než abych ho mohla vnímat jako obraz rozpadajícího se Hamletova světa. Nicméně (v reakci Vladimíra M.) Hamlet ve skleněné vitríně a posléze nahý Hamlet před skleněnou vitrínou, v níž jsou naměstnáni všichni ostatní, mi strašně silně asocioval knihu Sylvie Plathové Pod skleněným zvonem. Kdo tu vlastně zešílel?

    OdpovědětSmazat
  4. Marie zcela přesně popsala onen moment, kdy člověk profesionálně spojený s divadlem, zasažen krásou, stává se pouhým (pouhým ?) okouzleným divákem. Přestává hledat mouchy a jen se dívá a je sveden magií uměleckého díla. Vnímá představení jako poezii, které přeci není nutno rozumět. Stačí aby jí byl zasažen, aby se rozplynul on v ní a ona v něm.
    Děkuji, Mařenko, mluvíš mi z duše.

    OdpovědětSmazat
  5. Ono je to těžké. Okouzlení je krásná věc (bez ironie) a je skvělé, když se do takového stavu člověk v divadle dostane. Potíž je v tom, že pokud někdo zůstane pouze u toho, že byl okouzlen, vypovídá pouze a jen o svém rozpoložení. Nic proti tomu, pokud má ale kritik (a nebo kdokoli jiný) vydat jakousi uchopitelnější zprávu o tom, co viděl, nezbývá mu než používat poněkud prozaičtější nástroje. Z toho se prostě nedá vykroutit. (Pro jistotu: to není míněno jako polemika s Marií Reslovou, která skutečně argumentuje. Spíš s tím, že jí Vladimír Marek chválí za něco, čeho se naštěstí nedopustila).

    OdpovědětSmazat
  6. Souhlasím s Vámi, úloha recenzentova v těchto případech není nejsnažší. Nechtěl jsem vnésti do diskuze polemický tón :) Jsem jen jaksi rozněžnělý a zcela neprozaický :)

    OdpovědětSmazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme