Mikulka: Korekce (VerTeDance)

Na scéně stojí v řadě a přibližně v metrových rozestupech čtyři tanečnice a tři tanečníci, oblečení v civilu a také úplně normálně netanečně obutí. Důležité jsou jak rozestupy, tak boty: záhy se totiž ukáže, že jsou připevněné k podlaze a účinkující se tedy mohou pohybovat pouze v rámci tohoto omezení. Začnou od drobného pošťuchování, při kterém se soused vychýlí ze stoje a postupně se vrací zpět tak trochu na způsob kývací panenky. Postupně se akce komplikují, účinkující padají a namáhavě vstávají, pomáhají si nebo jsou naopak agresivní. Na závěr sice letmo naznačí, že by se mohli osvobodit, místo toho ale přijde zběsilý tanec na místě, doprovázený naléhavým blikáním stroboskopu.

Celé je to docela vynalézavé, objeví se řada hezkých, často až minimalisticky jemných gagů (které jsou velmi přesně rozehrané) a občas k tomu všemu působivě zahraje dvojice klarinetistů. Jenže málo platné, výchozí situace se navzdory tomu po chvíli vyčerpá a nepřijde žádný silný nápad, který by jí dokázal povýšit na metaforu. V programu se sice uvažuje o svobodě nebo o „slasti z nesvobody“, jenže na jevišti sledujeme spíše rozsáhlou etudu, která se navzdory sotva padesátiminutové stopáži ve druhé polovině dosti vleče. Režisér Jiří Havelka si vlastně v pohybové variantě zopakoval to, co před několika lety prováděl s činoherci v inscenacích jako Černá díra nebo Indián v ohrožení. Se všemi přednostmi i problémy, které jeho letitá záliba ve variacích a opakování přináší.

Více informací o inscenaci zde