Při sledování nové Pitínského inscenaci Boarding Home jsem zažíval zvláštní déjà vu. Jako kdyby na Zábradlí z nedaleké Zlaté kapličky jakýmsi záhadným způsobem prosákl nedotažený, roztříštěný a ve výsledku hodně nijaký Strakonický dudák. Spíš než v prosakování bude ale potíž s tím, že Pitínský má silné problémy dát dohromady inscenaci, která by se nezhroutila pod tíží do sebe zavinutých a často dost laciných ornamentů. A pak už je skoro jedno, o jaký příběh a jaké téma se pokouší.
Prostředků i prostoru je na Zábradlí méně, než v Národním, takže atrakce jsou méně nákladné, rovněž herců není tolik - ale i tak si zřejmě zahrál každý, kdo mohl, včetně techniků, neherců a Vlasty Třešňáka, jenž ve dvou dlouhých výstupech snaživě ochotničí a pak zahraje píseň, která se do představení nijak zvlášť nehodí. Zdena Hadrbolcová do toho několikrát rozdává scénáře Na dně, nejspíš aby bylo zřejmé, že inscenace má leccos společného s Gorkého klasikou; proč se to celé nakonec překlopilo do náznaku divadelní zkoušky, nemám tušení. Pavel Liška s Ivanem Luptákem společně předvádějí jediného schizofrenika, což vypadá spíš jako nedotažený vnějškový nápad než smysluplné pojetí ústřední postavy, zbylých patnáct účinkujících doplňuje barvité figurky se vší přibližností a povrchností, která obvykle bývá k vidění, když se mají barvité figurky ze dna objevit na jevišti. A tak není divu, že v téhle banalitě nakonec uvízne i nezřetelná a nahodile působící ústřední dějová linka, v níž se onen rozervaný schizofrenický protagonista snaží spolu se svou spolutrpitelkou (sympatickou, pohlednou a umělecky nadanou dívkou) ze dna odrazit.
Opakovaně se připomínají též okolnosti, a to okolnosti nikterak bezvýznamné. Většina postav jsou kubánští emigranti a vše se odehrává v pochybném miamském azylovém domě, jehož majitel své svěřence nemilosrdně okrádá. Jenže i v tomto ohledu zůstává u ornamentů, nic podstatného, temně groteskního nebo v jakémkoli smyslu strhujícího představení nenabídlo. Řečeno zcela bez servítků: tři hodiny promarněného času.
Více informací o inscenaci zde
Prostředků i prostoru je na Zábradlí méně, než v Národním, takže atrakce jsou méně nákladné, rovněž herců není tolik - ale i tak si zřejmě zahrál každý, kdo mohl, včetně techniků, neherců a Vlasty Třešňáka, jenž ve dvou dlouhých výstupech snaživě ochotničí a pak zahraje píseň, která se do představení nijak zvlášť nehodí. Zdena Hadrbolcová do toho několikrát rozdává scénáře Na dně, nejspíš aby bylo zřejmé, že inscenace má leccos společného s Gorkého klasikou; proč se to celé nakonec překlopilo do náznaku divadelní zkoušky, nemám tušení. Pavel Liška s Ivanem Luptákem společně předvádějí jediného schizofrenika, což vypadá spíš jako nedotažený vnějškový nápad než smysluplné pojetí ústřední postavy, zbylých patnáct účinkujících doplňuje barvité figurky se vší přibližností a povrchností, která obvykle bývá k vidění, když se mají barvité figurky ze dna objevit na jevišti. A tak není divu, že v téhle banalitě nakonec uvízne i nezřetelná a nahodile působící ústřední dějová linka, v níž se onen rozervaný schizofrenický protagonista snaží spolu se svou spolutrpitelkou (sympatickou, pohlednou a umělecky nadanou dívkou) ze dna odrazit.
Opakovaně se připomínají též okolnosti, a to okolnosti nikterak bezvýznamné. Většina postav jsou kubánští emigranti a vše se odehrává v pochybném miamském azylovém domě, jehož majitel své svěřence nemilosrdně okrádá. Jenže i v tomto ohledu zůstává u ornamentů, nic podstatného, temně groteskního nebo v jakémkoli smyslu strhujícího představení nenabídlo. Řečeno zcela bez servítků: tři hodiny promarněného času.
Více informací o inscenaci zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme