sobota 1. února 2014

Šotkovský: Coriolanus (Donmar Warehouse - NT Live)

Coriolanus zdaleka ne tak pyšný, jak se původně zdálo

Po Othellovi a Macbethovi přišel na řadu Coriolanus a ještě nás čeká Král Lear – letošní sezona divadelních přenosů z Londýna se nese ve znamení nekompromisní bardolatrie (i když o Shakespeara není v Londýně nouze nikdy). Zatímco Nicholas Hytner svého Othella (podobně jako své předchozí Shakespeary v RNT) aktualizoval razantně a důsledně, je pojetí Coriolana Josie Rourkové v Donmar Warehouse decentně modernistické (s kostýmy až na výjimky v duchu „ani historie, ani současnost“).
Hádám, že si to vynucuje samotný prostor divadla, kde těch pár židlí a jeden žebřík uprostřed vypadá už jako opulentní scénografie – a jestliže Hytner si svým radikálním přesazením Othella do dnešních válečných kulis otevřel bohatý prostor pro „průběžné jednání“, které textu kontruje a významově jej obohacuje, v poloaréně Donmaru se zdá skoro nezbytností, že se zde hraje víceméně staticky a rétoricky (což není míněno pejorativně, ostatně ta jediná rvačka Coriolana s Aufidiem působí při vší vypracovanosti přece jen trochu násilně, až se člověk bojí o diváky v prvních řadách).
Pokud se obligátně tvrdívá, že Coriolanus je tragédií pýchy a zpupnosti a moralitou svého druhu, v inscenaci Josie Rourkové to platí výrazně méně. Už pohled do ušlechtilé, přímé a jakoby ještě chlapecké tváře Toma Hiddlestona dává jasně najevo, že s Coriolanem, jedním z nejnesympatičtějších Shakespearových hrdinů, lze tentokrát soucítit. Mnohem spíš něž z vlastních zběsilých výkřiků je Hiddlestonův a Rourkové Coriolanus vyložen z Meneniovy repliky „Pro tenhle svět je on až příliš čestný/ a není schopen dělat ze sebe/ něco, co není. Co si myslí, řekne./ Srdce má na jazyku.
Už Lukešovo stručné shrnutí zápletky první poloviny hry „Úspěšný vojevůdce Coriolanus se chce stát římským konzulem, svou pýchou si však proti sobě popudí lid“ tady vlastně neplatí. Že se má chtít stát konzulem, to u Rourkové Coriolanovi spíš vnucuje okolí, i ten rituál ukazování ran s prosbou o hlasy lidu odmítá spíš proto, že je mu žinantní zdůrazňovat vlastní zásluhy, než z nadřazenosti. (Podtrženě a pokorně tu zazní „radši bych sloužil státu o své vůli/ než vládl po jejich“.)
Co se na sympatiích přidalo Coriolanovi, zřetelně se ubralo zástupcům lidu, tribunům Juniovi a Siciniovi (z toho je tady Sicinie, která se svým druhem tvoří takřka macbethovsky poživačný pár, lačnící po moci i sobě navzájem). Že hlasy, o které Coriolanus poníženě žebrá, jsou mu nakonec odebrány, je viditelný podraz – a režisérka neváhá zviditelnit protiklad toho, jak čestně a přímě bojuje Coriolanus a jak pokrytecky a zákulisně manipulují tribunové. Nakonec se Joskův překlad, který v Coriolanově řeči nahradí neutrální „officer“ expresivním „šíbrem“, zdá být zcela přiléhavý.
Pokud budeme, jak říká Milan Lukeš, „psychologizovat na moderní způsob“, spíš v Hiddlestonově Coriolanovi najdeme jedináčka vychovaného matkou, které nakonec nedokáže nic odepřít. Však to s ním taky umí - Deborah Findlay jako Volumnie si pěkně vychutnává protikladné polohy zejména ve výstupu, kdy syna přemlouvá, aby před lid předstoupil s omluvou – bojovná žena, která bez zaváhání prohlašuje „kdybych měla deset synů (...), spíš bych snesla, aby jich devět padlo hrdinně za svou zemi, než aby jediný z nich se ulíval z vojny doma najednou operetně cupitá a vemlouvavě přesvědčuje, aby střihem přešla do vzteklého řevu a když mu syn ustoupí, bleskově nasadila masku nezaujaté dámy „Dělej, jak myslíš.“
Vrcholy inscenace jsou v řečnických scénách – v první polovině v Coriolanově řeči před senátem, v druhé v tirádě Volumnie, která jej prosí, aby ušetřil rodné město. Zvláště ta první je znamenitě gradovaná - postupně se rozběsňujícímu Coriolanovi, kterému nejdřív aplaudují všichni, tleská nakonec nadšeně jen mladý radikální spolubojovník Titus Larcius, zatímco Menenius úsporně hrajícího Marka Gatisse dává svým stále zoufalejším výrazem najevo, že i když v odsudku lidu s Coriolanem souhlasí, rozumný politik prostě určité věci nahlas neříká. Se sympatiemi publika se zde zachází dovedně – i když na začátku chápeme Coriolanovo rozhořčení a může nám imponovat, jak si nebere servítky, postupně zní stále děsivěji fašistický podtón jeho řeči.
Pokud se (potřetí citovaný) Milan Lukeš kdysi nad Rajmontovou inscenací v Národním divadle dovolával groteskních podtónů, splakal by v Donmaru nad výdělkem ještě víc. I když by to jeden nečekal, udělali tady z Coriolana hotovou tragédii cti – a to vposledku i razantním škrtem konce, kdy hned poté, co Coriolana dojme přesvědčivá řeč maty a rozhodne se mezi Volsky a Římem sjednat mír, mu Aufidius vmete do tváře výčitku zbabělosti a Coriolanus ve snaze zachovat si tvář se nechá dobrovolně odpravit jeho muži (žádný ukoptěný podraz se spiklenci se zde nekoná, věty, které u Shakespeara svěřuje Aufidius spolubojovníkům, tady křičí Coriolanovi přímo do tváře). Když je pak rituálně pověšen za nohy a zničeného Aufidia skrápí krev z jeho hrudi, pláče nad ním tak usebraně, že by skoro mohlo z jeho úst zaznít: „Mohl být z něho nejskvělejší král,/ kdyby se dožil trůnu.“ Ale sakra, není to z nějakého jiného Shakespeara?

(Coriolanus a Hamlet je citován v překladech Jiřího Joska, citáty z Milana Lukeše jsou z jeho článku Gaius Marcius, Rehabilitatus (Svět a divadlo 3/2004))

8 komentářů :

  1. Tu inscenaci jsem bohužel neviděl, ale úplně obecně: zaráží mě tu výchozí teze "Coriolanus je jedním z nejnesympatičtějších Shakespearových hrdinů".
    Coriolanus přece u Shakespeara dost dlouho vypadá jako sice ne úplně kamarádský, ale navzdory tomu "kladný" a vlastně i velmi příkladný hrdina. A jeho tragédie spočívá v tom, že nedokáže spolknout evidentní křivdu a podraz, a zareaguje tak, že se z něj stane skutečný nepřítel a monstrum. Vždycky mi tudíž přišlo, že je to postava, která si mezi těmi shakespearovskými zaslouží skoro nejvíc soucitu (a že právě v tomhle je ta hra neobyčejně živá). Jinými slovy: režijní interpretace, o které píšeš, je víceméně ve shodě s "přirozeným čtením", abychom si zas jednou brnkli na naši oblíbenou strunu.

    OdpovědětVymazat
  2. Jan Šotkovský2. února 2014 13:56

    Vladimíre,
    nic takového jako "přirozené čtení" neexistuje a už mě s tím neštvi :-))). Řekněme, že výklad Rourkové je ve shodě s tím, jak chápeš hru ty.
    Já mluvím spíš o inscenační a interpretační tradici, stran níž se odvolávám na citovaný Lukešův text. A pokud Lukeš praví, že Coriolanus jako postava vykazuje dvě fáze, "hrdopyšnou a pomstychtivou", tak obého je v tomhle Coriolanovi značně ubráno.
    Příkladný hrdina? Statečný válečník, jistě. Ale taky evidentně značně ctižádostivý, silně ješitný a dosti krvelačný. Tyhlety rysy jsou z textu očividné a inscenace je silně redukuje.
    Ano, u Rourkové je to opravdu tak, že na mjuži, který pro vlast vykonal mnoho, se páše křivda. Ale stačí posunout akcenty, přidat na oné elitářské nesnesitelnosti ("Kdyby mi Senát dovolil, já bych/ je mečem srovnal. Po tisících bych ty/ otroky rozsekal a navršil z nich/ hromadu, co bych kopím nepřehodil" - takhle mluví Coriolanus ve své první scéně!) a dodat tribunům na sympatičnosti (vždyť dost možná chrání lid před tím, jak snadno podlehl potenciálnímu diktátorovi) a máme o hodně jiný obrázek.

    A ani to pomstychtivé monstrum se v druhé půli z Hidlestonova Coriolana nestane ani zdaleka.

    OdpovědětVymazat
  3. Jaký neexistuje? Přirozené čtení samozřejmě existuje, i když je to termín dost špatně definovatelný. A pro mě a za mě se mu ani nemusí říkat zrovna "přirozené čtení". Řekl bych, že je to Zdravého rozumu a jiných podobných.
    Ale jinak nevím, nemá smysl, abych se pouštěl do diskuse o inscenaci, kterou jsem neviděl. Moc toho, upřímně řečeno, netuším ani o coriolanovské britské inscenační tradici, Neviděl jsem dokonce ani tu Rajmontovo české nastudování - ale pokud vím, tak třeba zrovna ta Coriolanovi docela fandila.

    OdpovědětVymazat
  4. Marie Reslová3. února 2014 10:37

    Záznam Rourkeové Coriolana je možné vidět zítra ve Světozoru. Jdu se tam podívat a po této diskusi se dost těším.
    "Přirozené čtení" - ten termín mě dost zaujal :-) Vtip je v tom, že každý čte "přirozeně" text jinak, prizmatem svých životních zkušeností, intelektuální kapacity, osobnostního ustrojení, apod. Takže Mikulkovo "přirozené čtení" se přirozeně dost liší od Drábkova. Z toho vyplývá, že jako nástroj pro kritika či teoretika je "přirozené čtení" podle mého názoru k použití jen v uvozovkách a jaksi intuitivně, což se mi právě líbí.

    OdpovědětVymazat
  5. Proboha, ten Drábek vykukuje už i zpoza Coriolana :)

    Ale jinak s Marií souhlasím, "přirozené čtení" není přesně definovatelný termín a je jasné, že se pod něj dá schovat ledacos. Stejně jako pod vzpomínaný zdravý rozum (i u toho lze spíš cítit, že cosi takového existuje, než že by se jasně dalo vymezit, co to přesně je). A pro jistotu připomínám, že jsem měl na mysli skutečně jen "čtení textu", tedy hry samotné. V případě inscenace to je něco jiného.

    OdpovědětVymazat
  6. Jan Šotkovský3. února 2014 11:19

    No pro mě přirozené čtení i zdravý rozum jsou poměrně ošidné termíny. Existují samozřejmě ekonomičtější a méně ekonomické, důslednější a méně důsledné, lépe a hůře argumentované interpretace textu. Ale to je něco jiného. Fór je v tom, že si každý myslí, že jeho čtení je přirozené a jeho rozum zdravý :-)

    OdpovědětVymazat
  7. No jistě, s tím se samozřejmě musí počítat (i když samozřejmě víme své). Ale s tím je myslím problém i u mnohem přesněji definovatelných termínů či tvrzení.

    OdpovědětVymazat
  8. Jan Šotkovský4. února 2014 9:46

    Myslím, že je rozdíl mezi něčím, co se obtížně definuje, a mezi něčím, co si každý vykládá jinak.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme