středa 2. dubna 2014

Mikulka: Kvartýr (Národní divadlo)

Divadlo bez divadla

Jaký má smysl divadlo, kterému sice nelze upřít, že se dotýká podstatných otázek, ale činí to divadelně natolik nezáživným způsobem, že je to - poněkud banálně řečeno - pořádná nuda? Při sledování Kvartýru se mi nutkavě vracely pocity, které jsem měl předloni při návštěvě jiného Jařabova představení, Osamělých srdcí na Zábradlí. Ty inscenace v žádném nechtějí být obyčejné a jednoduché, režie se snaží vytvářet atmosféru, „ozvláštňovat“ (třeba přítomností nápovědy přímo na scéně), pracuje s hudbou, poetickými symboly (na způsob klapání metronomu ve vypjatých scénách nebo stínového tance v závěru), a taky výtvarně je to všechno krásně sladěné.
Jenže příběh Urzidilovy povídky se tu vlastně jen ilustruje, mezi herci nic nezajiskří, vypadá to, že vlastně ani nemají moc co hrát, a divák zas nemá valné důvody cítit se zasažen. Zkrátka ani přes viditelnou snahu takřka nedochází k tomu, co dělá divadlo divadlem. Jako scénické čtení by to možná bylo lepší. I když… scénické čtení dramatizace krátké povídky? Vážně nevím, co si s tím počít.


Recenze vyšla 14. dubna v Lidových novinách
Více informací o inscenaci zde

1 komentář :

  1. Vladimír Hulec4. dubna 2014 23:09

    Vidím tu inscenaci
    hodně jinak. Nejsilnější je tam, kde je maximálně stylizovaná a kde se (jako by) nic neděje. Tedy především v druhé části. Jařab navazuje na styl či pokračuje ve stylu a poetice bývalého Pražského komorního divadla (Divadla Komedie). Obrazy, přítomnost herců na scéně, hudba, slovo se spojují do jednoho toku divadelní přítomnosti, kde je podstatná bytostná soustředěnost na prožitek pomalého toku času, skrze něž se pomalu, až děsivě "vyloupává" téma a důsledky činů jednotlivých postav a situací, do kterých se dostaly a dostávají. Divák je veden ke vnímání jemných (ale někdy i velmi výrazných) zvuků a gest, každá rekvizita má své místo. Divák musí (a může) sledovat každé hercovo (ergo postav) zaškobrtnutí, kontakt, soustředit se na monology, dialogy, slovo. Přitom - pokud je soustředěn a ochoten se takovému vnímání poddat - objeví pod (zdánlivou) nudou silná dramata, jež herci (nejen samotný příběh) nabízejí a ve svých interpretacích postupně pointují (a to nejen ústřední dvojice Mařky a Jožky v podání podle mne vynikajících Natálie Řehořové a Jany Pidrmanové, ale i ostatní, byť na premiéře si se svými postavami zatím někteří - především Jana Preissová a Janem Kačerem, ale i Eva Salzmannová s Milanem Sethlíkem - moc nevěděli rady a hráli je rušivě psychologicko-realisticky). Naopak velmi oživující byl až obludně groteskní výklad a herecké zpracování dvojice "tajnejch" v podání Tominy Jeřábka a Jiřího Maryšky.
    Inscenace Kvartýr je soudobé divadlo režijní (mělo by se možná říct jevištní, neb jde s souhru všech složek, od výkladu přes výtvarný kód, prostor, hudbu a svícení až k herectví) preciznosti umožňující intenzivní divácký prožitek, je-li ovšem divák k takovému přístupu a projevu otevřen.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme