Mikulka: Mnoho povyku pro nic (Divadlo v Dlouhé)

Komedie závorek

Jedna věc je jistá: tuhle inscenaci v Dlouhé nasazují s tím, aby se z ní stal divácký hit. A další věc je velmi pravděpodobná: nejspíš se z ní hit opravdu stane.

Shakespearova hra Mnoho povyku pro nic bývá plným právem označována za hořkou komedii. Základní dějový zvrat - veřejné zavržení a pošpinění nevěsty přímo před oltářem je natolik drsný, že vrhá stín na vše co přijde po něm, bez ohledu na to, že vše skončí formální nápravou a obligátním happy-endem (ženich prohlédne a nespravedlivě odkopnutou dívku si nakonec vezme). V Dlouhé se od začátku hraje příběh za několikerými zlehčujícími závorkami: prosluněné letovisko, pláž a legračně staromódní plavky, místo uniforem bílé obleky a místo války jen návrat z turnaje v moderním pětiboji (mimochodem, docela originální nápad, jak dostat do hry obligátní šermování). A roztomilé dětičky, a pes na jevišti, a taky vzájemné špičkování a slovní souboje, při kterých se publikum chvíli baví tím, jak je to legrační a pak zas, jak je banální legračnost s vlídnou ironií shazovaná. Provedené je to svižně, zlehka; všechno je zkrátka přesně takové, jak to má publikum rádo (což nemyslím nijak posměvačně, bavil jsem se taky). A celá ta vstřícnost dává zřetelně najevo, že sebe sama nebere tak úplně vážně a není tudíž na místě se ošívat, ani když dojde na pár laciností.

Ironizující závorky na sebe nijak křiklavě neupozorňují, jejich význam se však naplno projeví, když někde nejsou. Třeba v klaunských výstupech přitroublých policistů. Tady se dělá legrace přímočaře a výsledkem je veselí, velmi jemně řečeno, chtěné a okatě snaživé. A ještě víc závorky chybí, když dojde na výše zmíněný drsný svatební zvrat. Tady se chvíli hraje v podstatě vážně (zdaleka ne všichni přítomní to zvládnou úplně přesvědčivě). Kdo v tuto chvíli začne přemýšlet, jak si inscenátoři s takto rozdvojenou náladou poradí, nestačí zírat. Trable jsou úplně jednoduše zapomenuty, bouře se přežene, dění se jako by nic vrátí do starých veselých kolejí a v tomto duchu vše dospěje do radostného a roztančeného konce. Přesně tak, jak to slibuje titul: mnoho povyku pro nic. A vlastně ani toho povyku zas tak strašně moc nebylo. Usilovně jsem se snažil odhalit nějaký chyták, pastičku, která by alespoň naznačila, že to zas tak úplně bezstarostný happy-end není, že to vlastně celé končí pěkně cynicky, ale ničeho jsem si nevšimnul. Možná jsem se jen špatně díval. A nebo se lze vrátit zpátky na začátek: bylo to prostě veselé, dobře zahrané a chytlavé představení. Divácký hit, ve kterém je lépe diváctvo neznervózňovat nějakými pochybnostmi.



Více informací o inscenaci zde