Kam kráčíš, Ceno Marka Ravenhilla?
Je to samozřejmě variace staré známé písničky o hraní mimo domácí prostor (Komedie není divadlo zrovna vlídné) a o postupném rozkližování inscenací (Tereza Vilišová do toho včera šlapala podstatně více, než by bylo žádoucí, Ondřej Brett právě naopak). Můj romantický příběh navíc není žádná hlubokomyslná hra (ani se tak po většinu doby netváří), jeho síla spočívá v lehké ironické zábavnosti, a je životně závislý na tom, aby představení nabralo pořádný tah. Na Ostravaru se to povedlo skvěle, včera spíš ne - výsledkem byl ne úplně souvislý sled jednotlivých vtipných hlášek a situací. Slušně zahraná mainstreamová komedie, nic víc, nic míň.
Ale proč to celé píšu. Právě v této souvislosti se totiž o to silněji připomněla otázka, kterou si komise Ceny Marka Ravenhilla klade už od začátku své činnosti. Má smysl, aby cenu za „inspirativní“ inscenaci dostalo dílo, které nijak neskrývá svou mainstreamovost? Nebo je potřeba výběr nějakým způsobem předem omezit? Oba přístupy mají své opodstatnění, osobně se ale domnívám, že omezování (jakkoli dobře míněné) může natropit víc škody než užitku. Jak se shodnout na definici toho, co je inspirativní? A i kdyby se to povedlo, je - stále z hlediska ceny MR, samozřejmě - lepší „středně-povedená-hodně-inspirativní“ inscenace nebo „skvěle-povedená-středně-inspirativní“ inscenace? A co když ta inscenace bude inspirovat k nějaké špatnosti, to se taky počítá? A tak dál, příslovečné ďáblíky ukryté v detailech může zkusit každý hledat svépomocí, jde to docela snadno.
Jsem zkrátka příznivcem pravidel pokud možno jednoduchých, tvrdých a přehledných (a zdaleka se to netýká jen téhle ceny). Inscenovaná hra nesmí být starší než deset let. Skvělé kriterium. Inscenace se mi líbí nebo nelíbí. S tím už může být trochu problém, ale je to na vkusu, svědomí a odpovědnosti jednoho každého porotce, mluvit by mu do toho nikdo neměl. Nakonec to všechno jednoduše sečíst. I s rizikem, že občas vyhraje mainstreamová komedie a že se představení při hostování ne tak docela povede. Konec konců, kdo jsme my, abychom posuzovali, koho a k čemu ten včerejší Romantický příběh inspiroval a koho ne.
Problém je podle mě už v té dvojakosti zadání. Buď se hodnotí "hra" (její výběr, dramaturgická odvah, nasazení na repertoár), nebo inscenace - a pak je přece úplně jedno, jaký text byl na jejím začátku. Obecně přeceňování dramatických textů, které je pro české divadelní prostředí charakteristické, pak vede k oceňování (či nominování) průměrných textů v ještě průměrnějších interpretacích (loňský vítěz , S nadějí i bez ní, např, nebo hamlet je mrtev o rok dřív...) + se podle mě neřeší případy, kde nejde o uvedení pravidelné dramatiky - hypoteticky- mohlo by příští rok dostat Ravenhillovu cenu Havelkovu Šílenství nebo třeba Šedá sedmdesátá? Nebo Mission od Handa Gote? asi ne, že...
OdpovědětVymazatPravda, včerejší představení vůbec nebylo povedené, takže někdo mohl o oprávněnosti ocenění pro tuto inscenaci právem pochybovat. Ale to je zrádnost divadla, každé představení je ojedinělé a ... blablala ... však to známe. Za svým rozhodnutím, jakožto člen komise CMR, si stojím. Ostatně, myslet si, že lze pro posuzování uměleckého díla stanovit nějaká pevná pravidla, to je snad už překonaný blud. Stejně jako je blud "věda o umění". Exaktní měřítka, rovnice a poučky pro umění neplatí. Teatrologie je zombie 19. století, my už žijeme ve století 21. Stejně jako už neexistuje dělení umění na mainstream a vysokou kulturu. Inspirativním a hluboké myšlenky sdělujícím dílem se potencionálně může stát cokoliv. Hercule Poirot, Šmoulové, Emil Zola, Jacques Derrida, Justin Bieber. Stejně jako to, co se upoceně snaží budit dojem intelektuální náročnosti, může být ve výsledku zoufale neoriginální, tisíckrát omletou, viděnou, uspávající nudou. Jako třeba...(a to zase nechci někoho naštvat, takže nebudu jmenovat). Pravidla CMR jsou nějak stanovená, podle mého dobře a nebudu se bránit hlasovat třeba pro Divadlo Radka Brzobohatého, když se tam urodí něco inspirativního. S Vojtěchovým názorem o přeceňování dramatického textu bych souhlasil tak před padesáti lety. V dnešní době všeobecné zahhlcenosti obrazy je dominance textu v divadelním díle poměrně opomíjeným chudákem, a proto snahu upozorňovat na inscenace, kde textový komponent stojí na prvním místě, podporuji.
OdpovědětVymazatZkusím stručně. CMR se uděluje na základě konsenzu členů poroty. Otázkou je, k čemu by ten konsenzus měl směřovat. Podle mého názoru vznikla tato cena především proto, aby stimulovala odvahu při inscenování nových textů, upozornila nominacemi na nejpříkladnější projevy této sisyfovské snahy, samotnou cenou pak přitáhla pozornost k té inscenaci, která maximálně naplňuje ideu ceny samotné. Tato idea spatřovala vysokou hodnotu v souladu kvalitního textu (pevně fixovaného dramatického textu uvedením či vydáním ne staršího deseti let) a jeho invenční jevištní realizací. Jako jeden z porotců jsem na našich schůzích zdůrazňoval jako žádoucí rozhodovací parametr vyšší stupeň progresivity textu, inscenační odvahy a zohlednění celkového kontextu, ve kterém se inscenace ocitá (koncepční usilování X nahodilost výsledku). Proto jsem nominoval v minulosti např. inscenace Divadla Komedie, A Studia Rubín, Divadla Na zábradlí nebo budějovické činohry za Glaserova vedení. Vladimírovo umělé dilema o stupni mainstreamovosti nesdílím a netrápí mě, jakkoli rozumím potřebě vypořádat se s deziluzí po pražském uvedení Romantického příběhu. Na výsledcích hlasování poroty mě spíše trápila pohodlná jistota shody na nejméně konfliktní nominované inscenaci. Značným kladem CMR je podle mě naopak vysoký počet rozmanitých nominací doplněný stručným zdůvodněním porotců. --- Po čtyřech letech jsem přenechal místo v porotě novému kolegovi a držím CMR palce v kurážném rozhodování v dalších letech.
OdpovědětVymazatJen technicky: Cena je koncipovaná jako ocenění pro nejlepší INSCENACI dramatického TEXTU, který není starší než deset let. Za kriterium, co ještě je, a co už není dramatický text, bereme to, zda je onen text přenositelný i do jiné inscenace. Z čehož vyplývá i záporná odpověď na závěrečnou otázku, tři zmíněné inscenace s textem nepracují, jsou tudíž mimo rozhodování.
OdpovědětVymazatTo si nerozumíme: já pléduji právě za to, aby se jako kritérium NEBRALO, zda dotyčná inscenace byla nebo nebyla mainstreamová. Mimo jiné i proto, že je to kategorie, kterou nelze rozumně vymezit.
OdpovědětVymazatKromě toho si však myslím (a v tom už bychom se s Danem neshodli), že by rada neměla "hledat konsenzus", ale že by měla prostě, jednoduše a přehledně hlasovat. Jen tak se lze vyhnout různému taktizování a "politikaření". Pokud některý člen rady při svém výběru zohledňuje míru progresivity nebo jakákoli jiná kritéria, je to samozřejmě v pořádku - ale nezdá se mi šťastné, aby o tom v rámci hledání konsenzu přesvědčoval ostatní.
díky.
OdpovědětVymazattext má podle mého stát na prvním místě při čtení (ne veřejném). nikde jinde.
OdpovědětVymazat