úterý 13. května 2014

Mikulka: Protože jsem to ještě nikdy nikde nedělal, už asi budu (Meetfactory)

Při sledování představení Protože jsem to ještě nikdy nikde nedělal, už asi budu jsem se ocitl v trochu nezvyklé situaci: Murakamiho novelu V polévce miso, podle které inscenace vnikla, jsem dočetl jen do poloviny. A vyšel z toho docela rozlomený zážitek i v divadle.

V první půlce se vše zdálo docela jasné, snad až moc. Režisér a autor adaptace Jan Kačena si z prózy vybírá jednotlivé motivy, situace nebo dokonce jen výroky a ty pak porůznu překrucuje, divadelně rozehrává a doplňuje volnými asociacemi (což bývá nejzajímavější). Racionální systém či jakousi koncepci se mi sice odhalit nepodařilo, ale se znalostí příběhu bylo přepjaté dění na scéně vlastně docela průhledné. Vraždící americký psychopat Frank vyvedený jako ošuntělý klaun, jeho japonský průvodce vykřičenou tokijskou čtvrtí jako směšná postavička v teniskách a v tričku adidas, místní dívky hrané muži; dlouhé rozhazování hrstí bankovek, taneček na píseň Psycho Killer, absurdní návštěva baseballového centra, průpovídky o bezdomovcích zcela české provenience.

Druhá půlka nabídla zážitek o poznání dobrodružnější: bez znalosti předlohy se dění na scéně změnilo ve sled nesouvislých, nesrozumitelných a tím dráždivějších scénických obrazů výjevů (nebylo snadné je rekonstruovat dokonce ani zpětně po přečtení zbytku novely). Dominovalo několik záměrně dlouhých scén, jako třeba ta, ve které si Frank obaluje hlavu čímsi vyhlížejícím jako hrnčířská hlína, erotická stínohra za závěsem, smutná prostitutka, posedávající v otevřeném kufru nebo dlouhý (zřejmě improvizovaný) monolog Bohdana Bláhovce coby japonského průvodce. A na závěr si museli diváci vyslechnout sto osm úderů do posvátného zvonu, kterým se lze podle japonské tradice zbavit „nízkých pudů“. To už je ale zase knižní moudro: v Meetfactory se spíš čekalo, až Anita Krausová, stojící na štaflích v rohu scény, sto osmkrát praští malým montážním klíčem do velkého. Moc magicky ta scéna bohužel nepůsobila, přestože zjevně měla.

Čímž se dostáváme k jádru věci. Potíž nespočívala ve srozumitelnosti nebo nesrozumitelnosti, ale v tom, že představení zdaleka ne vždy nabídlo takový vnitřní náboj, aby bylo lákavé dění sledovat jinak než jako pouhý sled poněkud rozvláčných bizarností. Vlastně se něco takového dařilo jen výjimečně (kupodivu nejčastěji v souvislosti s dívkou v kufru, nejméně aktivní postavou na scéně). Možná byla na vině nepovedená repríza, to je ale bez srovnání těžké posoudit. Faktem je, že ze všech představení, které jsem zatím od Jana Kačeny viděl, bylo tohle nejméně výrazné a nejméně intenzivní.

Více informavcí o inscenaci zde

1 komentář :

  1. Vojtěch Varyš13. května 2014 16:51

    vida, to je zajímavé. Mě tohle z Kačenovy tvorby přišlo nejuspořádanější a nejsrozumitelnější, jakož i velmi zábavné.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme