úterý 6. května 2014

Mikulka: Šest miliard sluncí (NoD Roxy)

Pokud bych měl své pocity na konci Šesti miliard sluncí shrnout do jedné věty, zněla by: „Je to inscenace, která si neví rady sama se sebou.“ Ke svému tématu - Alzheimerově chorobě a obecněji stárnutí a odumírání - se snaží přiblížit z několika stran a v několika různých náladách, jenže ani v jedné to tak úplně nevychází a navíc si ty stylově nesourodé pasáže navzájem spíš překážejí, než aby si pomáhaly. A ještě ke všemu se do toho nadbytečně (a s efektností dohnanou na hranu banality) motá paralelní motiv vzniku vesmíru a černých děr a tak dál. Odtud i onen tajuplný titul.

Pětice mladých účinkujících střídavě hraje nemohoucí starce, trochu vážně a trochu jako vcelku laskavé karikatury (kromě toho, že se "představí" také ilustrují lékařský test, přiložený k programu). Také občas vystupují z rolí a sami za sebe oslovují diváky. Kontrapunkt dodává jedna opravdu stará dáma, která z malého pódia v rohu jeviště pronáší monology nebo (dost nejistě) zpívá. V závěrečném obrazu pak do její podoby „zestárnou“ všichni. Jako nápad to nevyhlíží marně, jenže chybí divadelní drajv: nic vysloveně špatného, ale ani zvlášť působivého nebo zábavného. Nejsilněji vyzní několik výstupů, které (alespoň předpokládám) odkazují ke zcela konkrétním příhodám, napůl směšným a napůl hrozivým. Třeba jak si babička plete vnuka s manželem a radostně mu oznamuje, že čekají potomka, nebo jak dědeček o vánocích nepoznává svou rodinu. Ale upřímně řečeno, tipnul bych si, že pouze odvyprávěny by nejspíš zapůsobily intenzivněji, než když jsou předvedeny v podobě „hraných scének“. Zkrátka lze zas jednou připomenout mnohokrát potvrzenou starou pravdu: dobré úmysly a silné téma nejsou zárukou dobrého a silného divadla.

Více informací o inscenaci zde

4 komentáře :

  1. Vladimír Hulec6. května 2014 19:17

    Otázkou je,
    co znamená "dobré a silné" divadlo. Byl jsem na stejném představení včera jako Ty, Vladimíre, a překvapilo mě, že jsi nebyl na diskusi, která je podle mě nedílnou, v každém případě smysl a poslání samotného představení doplňující součástí. Jako bys odešel o přestávce. Právě o smyslu a hledání čistě divadelních postupů a dané téma pro "obecného" diváka přibližujících způsobů tam byla řeč. A samozřejmě o Alzheimrově nemoci. Určitě se dá jít v zachycení stádií nemoci a jejích projevů dál a dovedu si to docela dobře představit. Stejně tak by se dal vytvořit silnější nebo kompaktnější příběh či se víc soustředit na dokumentární formu. Ale autoři spolu s herci se vydali jinudy a myslím, že jejich cesta i výsledná inscenace jsou plně akceptovatelné a vysoce kvalitní. Jak z pohledu tématu tak i výsledným tvarem.
    Abych byl konkrétní. Velmi citlivě se dotýkají daného tématu, jsou v podstatě laskaví, ale tragédiím a psychickým i fyzickým bolestem oněch nemocných a jejich okolí neuhýbají. Režijně je inscenace propracovaná a herecky pečlivě interpretovaná na hraně pravdivosti a lehké stylizace směrem. Je bolestná a současně nepostrádá nadhled a (odlehčující) humor. Není výsměšná, není drsná. Nabízí ruku k dialogu. K zamyšlení a otevírání témat, která jsou pro mnohé tabu či je přezírají. Právě takovým divákům je určena a na ně - jak sami tvůrci potvrdili - mnohde po republice funguje. Dokonce na některé (a to i lékaře) je až příliš naturalistická (i o tom byla řeč). Ale to už je otázkou zkušenosti, citlivosti a vkusu.
    Tedy divadlo s dobře zvolenou, adekvátně zpracovanou a kvalitně interpretovanou formou (včetně výpravy) vzhledem k zvolenému tématu a (diváckému) zaměření. Divadlo, které má smysl. Tedy - podle mne - dobré a silné divadlo.

    OdpovědětVymazat
  2. Martin Švejda6. května 2014 20:12

    Promiň, Vladimíre H., inscenaci jsem neviděl, ale zase jsme u obvyklého tématu: bylo samotné představení uzavřeno děkovačkou účinkujících? Pakliže bylo, tedy skončilo. A ničemu dalšímu není přeci třeba být přítomen. Inscenace se má "vysvětlit" sama, ne že se tak snad bude dít ex post, v nějakých diskusích diváků s účinkujícími. To, čemu si ty byl přítomen a VM ne, šlo již nad rámec samotného (uměleckého) díla. Přeci!

    OdpovědětVymazat
  3. Vladimír Hulec7. května 2014 0:59

    Martine,
    přijde mi, jako bys napsal, že kritik nemusí znát předlohu, že představení musí mluvit samo za sebe. Jistěže je to možné. Současně by se ale kritik podle mne měl co nejvíc pídit po dalších zdrojích a dopadech daného artefaktu. A když na konci představení oznámí jeden z členů souboru, že po krátké pauze následuje diskuse, myslím že tím říká, že je to součástí toho představení.
    Přijde mi, že by tam člověk, který chce o projektu psát, zůstat měl. Tím ale nechci Vladimíra nijak odsuzovat, je to jeho věc. Ve své reakci se snažím dát celý projekt ještě do jiných souvislostí než čistě estetických. A oponovat Vladimírovu názoru, že nešlo jen o dobré úmysly, ale špatné a slabé divadlo, nýbrž že byla vytvořena inscenace, která je i sama o sobě dobrým divadlem, a tím, že vytčený cíl trefuje, tak je i silným divadlem.

    OdpovědětVymazat
  4. Jitka Šotkovská7. května 2014 10:25

    Já na následné diskuzi taky nebyla a stejně ta inscenace se mnou komunikovala. Některé obrazy mi pak přišly vyloženě silné. Konvenuje mi, že se snažila působit především po nějaké emočně-estetické rovině, to je podle mě to, co zdůvodňuje existenci dokumentárního divadla, jindy si vždycky říkám, že kdybych si radši přečetla k tématu nějakou esej, dozvěděla bych se víc a méně povrchně.
    Navíc, což už je samozřejmě otázka, jestli v tom byla od tvůrců stejná intence, mě na tom nejvíc bavilo, jak inscenace pracovala s divákem, resp. se mnou. Od té dokumentární vsuvky o testování příznaků Alzheimerovy choroby, kdy si diváci měli zapamatovat krátký příběh a pak následně adresu, jsem se potom (a to i po skončení představení) průběžně neustále přistihovala při tom, že si ta fakta neúmyslně pořád opakuju, abych si je co nejdýl zapamatovala a asi se nějak přesvědčila, že mě se to ještě netýká.

    Stejně tak jsem si vzala od herce nabízenou mandarinku a pak, když se po ní už v roli začal shánět a atakovat jiného herce, jsem měla hroznou potřebu mu ji vrátit, v čem mi bránila ta přirozená bariéra mezi herci a mou rolí diváka, kterou jsem nedokázala překonat. A v tu chvíli jsem opravdu cítila jakousi bezmoc z toho, že mu nemůžu nijak pomoct. Jestli to tak bylo myšleno i autory, jak říkám, je otázka, ale vlastně je to jedno, se mnou to v tu chvíli takhle komunikovalo a přišlo mi to poměrně rafinované.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme