Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové 1. (pondělí a úterý)

ČESKÝ LES - PEKLO - PETROLEJOVÉ LAMPY

Nejdřív to úplně nejpodstatnější: v Hradci chvíli prší a pak zase chvíli svítí sluníčko. Pořád dokola. Zima je ovšem skoro pořád, což sice v divadlech tolik nevadí, dole v Žižkových sadech a na openairových scénách ale nijak zvlášť útulno není.

Dobrá zpráva: jahody a třešně kam se podíváš (to mám na mysli výlohy místních obchodů s ovocem a zeleninou).

Klicperovo Divadlo: Český les
David Drábek - jehož radar vyhledávající atraktivní a aktuální témata pracuje opravdu spolehlivě – se ve své nejnovější inscenaci Český les pustil do horkého tématu ohrožení Česka ruskou rozpínavostí. Konkrétně to vypadá takhle: do českého lesa se přivalí agresivní ruský medvěd, většina zvířátek se ho bojí a posluhují mu, některá se ale vzepřou (neúspěšně), a pak je všechny absurdně zachrání mimozemšťan. Prajednoduchou parodii české připodělanosti a agresivního ruského buranství vcelku nahodile doplňují citace různých autorit pojednávajících o české malosti. Živá kapela k tomu vyhrává rutinní poprock, herci velmi slušně zpívají. S odvážně zvoleným žhavým tématem inscenace nicméně nakládá tak povrchně, že vlastně neřekne vůbec nic - tedy až na pár zcela všeobecných konstatování na způsob toho, že Rusové jsou agresivní burani a většina Čechů se raději podřídí, než by se pustila do riskantního boje. Navíc se to celé odehrává pouze na úrovni jednoduše ilustrované teze, o příběhu, aktuálním přesahu nebo naopak o nadčasovém podobenství nemůže být ani řeč.

Český les doprovází žertovné varování, že „zhlédnutí této inscenace může vážně poškodit váš dobrý vkus“. Samotné představení sice nabídne vcelku očekávatelné vtipkování ve stylu „co mně zrovna napadlo“ - na Drábkovy zvyklosti však Český les působí poněkud unaveně. Což je spíš plus. Dobrý vkus tahle inscenace určitě neohrožuje o nic víc než předchozí opusy hradeckého divadelního hitmakera.

Peklo - Dantovské variace
Jan Nebeský byl jedním z hlavních oslavenců na právě skončeném Quadriennale (a to zcela právem), v Hradci se ale prezentoval inscenací, které o jeho režijní imaginaci vypovídá jen pramálo. Peklo–Dantovské variace kombinují recitaci Davida Prachaře a Lucie Trmíkové s chladně rutinními pohybovými kreacemi 420people. Nějak nevím, co víc k tomu celému napsat.

Divadlo Petra Bezruče: Petrolejové lampy
Zatím nejpříjemnějším zážitkem byly bezručovské Petrolejové lampy. Režisér Martin Františák se tentokrát krotil a až na pár zbytných efektních ornamentů (zvláště ve druhé půlce – třeba malování Munchova Výkřiku na stěnu pokoje bych rád oželel) byla výsledkem velmi pečlivá, sevřená inscenace se sugestivní atmosférou. Tím hlavním trumfem však byl mimořádný výkon Sylvie Krupanské v roli nebohé Štěpky: tahle silná, aktivní, naivní a zároveň sebeironická žena si okamžitě dokázala získat pozornost i sympatie publika, které pak její zoufalý a marný boj o „zasloužené“ štěstí a pak už jen o elementární důstojnost sledovalo doslova se zatajeným dechem. Krupanská přitom nehrála nijak melodramaticky, nepouštěla se do žádného okázalého rozehrávání tragických poloh. Právě naopak, Štěpka se až nepatřičně často usmívala, jako kdyby se zoufale snažila vážnost situace zlehčovat nebo dokonce shazovat – jakkoli bylo všem přihlížejícím zřejmé, že je to snaha zhola beznadějná. Neokázale tragická postava, jakou se poštěstí vytvořit jen málokdy.