Mikulka: Plzeň - pátek (Svatba, Nepřítel lidu)

Doktor Stockmann je našinec!

Slovácké divadlo – Svatba. Na jevišti si herci tak říkajíc utírali nosy židlí, a velká část diváků, jak už to tak chodívá, řičela smíchy. Příšerně jsem se otravoval a přitom jsem měl pocit, že tuhle Svatbu bude možné odzívnout jedinou větou o tom, že muzeální pitvoření je stále velmi účinný prostředek k oslovení zábavychtivého publika. A to dokonce i na prestižním festivalu. V závěrečné třetině nicméně Anna Petrželková zvolnila, nasadila osvědčený prostředek v podobě rozporu mezi pozvolna doznívající groteskou a temnou, pomalou hudbou - a rázem to celé bylo podstatně snesitelnější. A hlavně méně přímočaré. Tedy, ne že by se tím tahle hodně průměrně odvedená maloměšťácká groteska zpětně stala jakýmsi hlubokým podobenstvím o beznaději lidského údělu, ale přinejmenším tímto směrem nesměle vykročila.

Schaubühne Berlin – Nepřítel lidu. Ibsenova hra je velmi svůdný kousek. Statečný doktor Stockmann stojí se svou nepopulární pravdou tváří v tvář celému městu a k jeho odpůrcům se z mravně pohybných důvodů přidává jeden domnělý podporovatel za druhým. Jak je krásné projektovat se právě do Stockmanna a tiše se v hledišti opájet představou, jak také já trpím v boji s prohnilým světem. I když jsem nejspíš prachobyčejný posera s dvaceti denními kompromisy na triku.

Na Ostermaierově inscenaci je cenné, že právě s touto situaci docela rafinovaně pracuje. Představí postavy, jasně ukáže, kde je pravda a komu patří sympatie – načež „zruší divadlo“ a nechá Stockmanna pronést hodně fanatický a agresivní (a pokud jsem tu rychlou řeč stíhal chápat, taky dost zmatený) projev o nápravě světa, nutnosti se uskromnit a tak podobně. A pak rozsvítí v hledišti, nechá ty zkorumpované "politické" postavy vysvětlovat jejich pohled na věc, a zkouší tak diváky zatáhnout do debaty. Oni i jejich protivník přitom šermují demokracií a jinými vznešenými slovy, obviňují se z fašismu a tak podobně, znáte to jistě sami. Publikum dokonce i hlasuje, kdo je pro Stockmanna a kdo proti němu. S jistou dávkou optimismu věřím, že to nebyla jednoduchá levičácká agitace (vždyť i sám Stockmann prohlásí cosi na způsob „bojovat na divadle za lepší svět je protivná móda“), spíš sofistikované léčka: publikum totiž ve skutečnosti žádnou rozumnou možnost volby nedostane. Na pódiu se producíruje karikatura demokratického systému a proti ní karikatura fanatického světanápravce. Zkušenost napovídá, že obě strany dokážou napáchat docela dost zla. (O tom, že světanápravci bývají fotogeničtější, než zastánci systému, a že v reálném světě nebývá publiku tak příjemně jasné, kde že ta pravda vlastně je, snad netřeba ani mluvit.) V Plzni se tahle debata bohužel moc nepovedla (asi i kvůli jazykové bariéře), vlastně zůstalo jen u několika vcelku nezajímavých hlasů, očekávatelně se zastávajících Stockmanna, víceméně v původní Ibsenově intenci. Ale ani tak to nebylo marné. Škoda jen, že představení pokračovalo dál. Bez dojezdu, ve kterém je Stockmann vystaven pokušení na celé kauze vydělat, bych se klidně obešel.

A samozřejmě, všichni výborně a přesně hráli a divadelně to celé běželo krásně hladce. Což je v případě špičkových německých divadel tak obehrané konstatování, že už se za něj jeden skoro stydí.