Škorpil: Nitra - sobota (Hate Radio - R+J)

The World Is Bad III.Heslo letošní Divadelné Nitry – emaptia/empathy – je vlastně velmi rafinovaně zvolené. Když se vám totiž nějaké představení nelíbí, vždy si můžete položit otázku, jestli náhodou nejste nějak málo empatičtí.
Takže když se kupříkladu pronudíte vyhlášeným Hate Radio Milo Raua, okamžitě padáte do podezření, že jako hnusný cynik a nelida nedokážete dostatečně soucítit s utrpením obětí masakru tutsijů ve Rwandě. Hate Radio je doku-drama jak vyšité.
Nejdřív sledujete výpovědi pamětníků promítané na stěnu ústředního kontejneru, pak se vyhrnou roletky a pět herců vám v realisticky zařízeném rozhlasovém studiu přehraje slovo od slovo výsek z vysílání onoho štvavého rádia vedeného hutu. Pak zas roletky sjedou, znovu se promítnou pamětníci a jde se domů. Necelé dvě hodiny neustálého čtení titulků, protože ve sluchátkách posloucháte přenos z vnitřku kontejneru, kde ti čtyři (pátý je ozbrojený strážný) sedí za mikrofony a mluví a mluví. Veristická kopie skutečnosti na scéně je jistě dílem režijní ekvilibristiky a po profesní stránce těžko něco vyčítat. Jen jako tradičně nechápu, proč jsem si místo toho nemohl pustit v televizi dokument a z hlediska emočního i informačního byl třeba v Respektu nedávno přetištěný článek reportéru Zeitu o ženách unesených Boko Haram mnohem větší zážitek.
Včerejšek byl vůbec hodně hudební. Takže po vysílání rádia (samozřejmě včetně písniček) se šlo na koncert. A to řádně hardcorový, ukrajinský a – nepřekvapivě – o Maidanu a válce na východě země. Jmenuje se to R+J, hlavní a jediní hrdinové jsou Roma a Yulia a on je z Kyjeva a ona z Donbasu. Potkají se na Maidanu a zamilují navzdory tomu, že ona je pro-ruská a pro-prezidentská. Pak ale začne válka, Roma narukuje a nejspíš obléhá Yuliin rodný Doněck. Ještě kraťoučké setkání a jí otec nejspíš zmlátí a odtáhne do Ruska a on je těžce raněn. Tohle všechno se dozvídáme z řádně hlučných a „odchrčených“ písní, kraťoučkých dialogů a animací na pozadí. Inscenace nemá jednoznačné hodné a zlé (což je tu jinak celkem výjimka) a i když postrádá vybroušenost jiných zdejších inscenací, je nakonec vlastně sympatická svou energií a tím, že si až tak moc nesnaží hrát na velký apel. Takže mi těch dvou nakonec i trochu líto bylo.