Škorpil: Nitra - pondělí (Lost Antarctica - Archiv - Old Monk)

The World Is Bad V.

…v Antarktidě Se znečištěním ovzduší a globálním oteplováním roste i teplota oceánů. Některé druhy nenávratně mizí, jiné mění své přirozené habitaty a způsobují tím ekologické katastrofy. Třeba když se přemnoží medúzy, říkali nedávno na Prima Zoom v jednom dílu seriálu Invaze. Nebo když krabi vylezou blíž k Antarktidě, protože je tam nejednou teplejší voda. To řikal dneska Tom Liepajnikes, když v režii Valterse Silise hrál Jamese B. McClintoka a dával nám v sále Starého divadla přednášku. Tedy odborně se tomu prý říká „lecture-performance“ a anglicky se to jmenuje Lost Antarctica. Ale abych byl spravedlivý: Tom má jisté osobní kouzlo, scénář je napsaný celkem vtipně i zajímavě (kromě varování obsahuje i vyznání Antarktidě a řadu „fun-facts“ ze života polárníků) a nejlepší na tom všem jsou promítané ilustrace vytvořené scénografkou Levou Kaulinou. Pořád to ale pro mne byla víc lecture než performance a lehce jsem mrmlal.

…na Západním břehu Stačilo ale sejít dolů do Tatry (malého sálu SD) a rozpoutalo se to pravé doku-peklo. Izraelský choreograf Arkadi Zaidés v inscenaci Archiv promítá amatérské záběry pořízené z inciativy Becelem (informační centrum pro lidská práva na okupovaných územích) obyvateli západního břehu Jordánu. Vidíme je na velkém plátně vždy s pečlivým údajem, kdo a kdy je pořídil. A Zaidés k tomu „tančí“: vybere si jednu z postav na plátně a její pohyby kopíruje. Znova a znova a znova. Občas video vypne a zkombinuje různé figury dohromady. Smysl to nemá žádný. Tanec nenese emoci, nefunguje jako zoom, ani jako kontrapunkt. Zaides se ale neopomene občas upřeně zadívat do publika. No kdo by si dovolil nebýt s chudáky utlačovanými empatický.

jen v Belgii je pohoda-džez Zas tak moc teda ne, protože Old Monk Josse De Pauwa a tria Krise Defoorta je v jádru hořkosladkým výletem do mužské duše. Ale prosím už jen v tom je ta změna: není jen hořký, nebo jen sladký. Netvrdí, nekáže, a nepoučuje. Formálně je to vlastně poetický stand-up za doprovodu vynikajícího jazzového tria. I když DePauw v základu sleduje anonymního muže od mladíka přes střední věk až do stáří, neváhá z „role“ vystupovat, improvizovat a komentovat. A když nás vyzval, abychom spolu s ním zpívali latinská jména stařeckých nemocí (Trombosis, Incontinentia…) a omlouval to tím, že belgické ministerstvo má „audience participation“ moc rádo a dalo na ni speciální grant – nejen moje srdce zaplesalo. Tak přeci jen se na letošní Nitře objevil někdo, kdo se nebere smrtelně vážně. V to už jsem nedoufal.