To si tak člověk nad Misantropem zamudruje, že by divadlo vždy mělo být tak či onak zábavné – a hned se mu to vrátí. Teď mi nezbývá, než se tu pokusit vyložit, proč jsem se na Goetzově a Fričově Válce ve strašnickém divadle X10 poněkud otravoval. Navzdory tomu, že se mi autor hry i samotní tvůrci snažili sdělit cosi podstatného o stavu světa.
Válka je inscenace typu „nestrukturovaná masa“. Diváky zavalí nepřehledný proud scén, ve kterých odpudivě vyhlížející postavy vedou idiotsky nenávistné a rasistické řeči, ventilují všemožné frustrace, ubližují si, vraždí, znásilňují, nadávají sobě i všem ostatním, a tak podobně, pořád dokola, bez konce. Tedy přesněji řečeno, konců bylo asi šest, ten první zhruba po třičtvrtěhodině, jenže pak se představení vždycky znova rozběhlo a valilo se nezměněným tempem dál, s přestávkou skoro dvě a půl hodiny.
Rozumím-li tomu dobře, byl to záměr: měli jsme se cítit zavaleni a znejistěni, vždyť právě takto se jeví současný svět nebo přinejmenším jeho mediální obraz. Zmatený, násilnický, nesrozumitelný, plný zbytečné frustrace i reálných hrozeb. Divadlo hoří a nikde žádní hasiči, kteří by požár s rutinovanou disciplínou uhasili, jak ironicky konstatuje jeden ze závěrečných obrazů. Jenže - a to se dostávám zpátky na začátek – co s tím vším, když zavládne jednotvárná nuda. Ty scény prostě nejsou vymyšlené ani zahrané a nejspíš ani napsané (ale uznávám, nečetl jsem) tak dobře, aby dokázaly strhnout, zaujmout, vyděsit. Aby to celé divák prostě jen tak neodsledoval, aby ho to vtáhlo. Prostě aby to bylo v nejširším slova smyslu „zábavné“, pokud bych měl zopakovat ten poněkud ošemetný termín shora.
Na závěr si trochu zaspekuluji. Nešlo přehlédnout, jak moc tohle představení ožilo v pasáži, která se týkala divadla. V té se nejprve předvede příšerná industriálně nudistická kreace a pak kýčovitý operobalet se svůdně polonahou herečkou zahalenou pouze andělskými křídly. To první přihlížející zhnusí („Tohle si platím z daní!“), to druhé nadchne. V souhrnu jedovatá ironie, karikatura debat na kulturní témata. Z hlediska stavu světa nic moc podstatného, jenže zároveň – a to je ta spekulace – téma, které je tvůrcům blízké, ke kterému mají jasný vztah a do kterého tudíž dokážou rýpnout s osobním zaujetím. Odhaduji, že rýpání do stavu současného světa je k takovému výkonu motivovat nedokázalo, přestože se poctivě snažili pořádně naložit všem stranám, stejně jako když došla řeč na divadlo.
více informací o inscenaci zde
Válka je inscenace typu „nestrukturovaná masa“. Diváky zavalí nepřehledný proud scén, ve kterých odpudivě vyhlížející postavy vedou idiotsky nenávistné a rasistické řeči, ventilují všemožné frustrace, ubližují si, vraždí, znásilňují, nadávají sobě i všem ostatním, a tak podobně, pořád dokola, bez konce. Tedy přesněji řečeno, konců bylo asi šest, ten první zhruba po třičtvrtěhodině, jenže pak se představení vždycky znova rozběhlo a valilo se nezměněným tempem dál, s přestávkou skoro dvě a půl hodiny.
Rozumím-li tomu dobře, byl to záměr: měli jsme se cítit zavaleni a znejistěni, vždyť právě takto se jeví současný svět nebo přinejmenším jeho mediální obraz. Zmatený, násilnický, nesrozumitelný, plný zbytečné frustrace i reálných hrozeb. Divadlo hoří a nikde žádní hasiči, kteří by požár s rutinovanou disciplínou uhasili, jak ironicky konstatuje jeden ze závěrečných obrazů. Jenže - a to se dostávám zpátky na začátek – co s tím vším, když zavládne jednotvárná nuda. Ty scény prostě nejsou vymyšlené ani zahrané a nejspíš ani napsané (ale uznávám, nečetl jsem) tak dobře, aby dokázaly strhnout, zaujmout, vyděsit. Aby to celé divák prostě jen tak neodsledoval, aby ho to vtáhlo. Prostě aby to bylo v nejširším slova smyslu „zábavné“, pokud bych měl zopakovat ten poněkud ošemetný termín shora.
Na závěr si trochu zaspekuluji. Nešlo přehlédnout, jak moc tohle představení ožilo v pasáži, která se týkala divadla. V té se nejprve předvede příšerná industriálně nudistická kreace a pak kýčovitý operobalet se svůdně polonahou herečkou zahalenou pouze andělskými křídly. To první přihlížející zhnusí („Tohle si platím z daní!“), to druhé nadchne. V souhrnu jedovatá ironie, karikatura debat na kulturní témata. Z hlediska stavu světa nic moc podstatného, jenže zároveň – a to je ta spekulace – téma, které je tvůrcům blízké, ke kterému mají jasný vztah a do kterého tudíž dokážou rýpnout s osobním zaujetím. Odhaduji, že rýpání do stavu současného světa je k takovému výkonu motivovat nedokázalo, přestože se poctivě snažili pořádně naložit všem stranám, stejně jako když došla řeč na divadlo.
více informací o inscenaci zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme