Ne, že by nestálo za to hovořit nejprve kriticky o samotné hře D. C. Jacksona (ano - Můj romantický příběh): o její dějové těžkopádnosti, dialogové rozbíhavosti, o nejistotě, co chce vlastně sdělit, o jejím politicko-společenském kontextu, který neobeznámenému domácímu divákovi může jen velmi málo říct; či prostě - o Zabít Johnnyho Glendenninga jako o x-té variaci tarantinovské černě humorné gangsterky (s konstantou: gangsteři - packalové). K čemu by to ale bylo, když Danielu Hrbkovi šlo především o to vytvořit lidovou frašku, která "naplní kasu". Potom už je zcela jedno, s jakým textem se pracuje. Vyrábět humor z kdejaké situační prkotiny, nechat herce do toho pořádně šlapat, dát jim prostor dokonce až k jakémusi extemporování (když si Marta Dancingerová jako Kimberly vystřihne parodii na taneční projev jakési popové hvězdy)... Chápu, i veřejně dotované divadlo musí myslet na diváky - ale skutečně až tak?
Recenze vyšla 29. 10 v Lidových novinách
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme