Handa Gote volí v Eleusině "velký formát". Zadní stěna jeviště je pokryta velkými bílými plachtami, na které - tak jako na podlahu - běží permanentní dotíravě "mohutná" projekce; zní hypnotizující, tanečně pulsující hudba; Veronika Švábová, lehce stylizovaná do podoby jakési japonské tanečnice, do hry vstupuje pohybovými kreacemi; "démonický" Tomáš Procházka, v různých - tu více tu méně bizarních - převlecích, se drží spíše "operně sošných" postojů; a za stoly na pravém boku scény sedí dva "technici" s notebooky...
Ze všeho nejvíc inscenace připomíná jakousi ze řetězu utrženou multimediální show, "bombastický" program, kterému se porouchal software a na diváky se vše - v daném formátu - valí bez ladu a skladu. Post-internetová impro opera to nazývá sám soubor a jde myslím o dobré označení.
To, z čeho si soubor bude střílet, se mi zdá dost zřetelné. Divákům je k dispozici libreto (seznam čísel), Tomáš Procházka v úvodu, v jakési "stupidně" názorné prezentaci, diváky seznámí s příběhem z řecké mytologie (o Persefoně), jíž se libreto bude držet. Zas tak důležité to ale myslím není - stejně jako "hlubší významy", jíž se Hande Gote snaží o inscenaci v mystifikujícím (?) tónu divákům vsugerovat v doprovodných materiálech. Pětačtyřicet minut může zkrátka běžet, aniž by bylo podstatné odkud a kam - a je to i tak působivé a zábavné. Jen si říkám, že tahleta přílišná "čitelnost" je inscenaci spíš na škodu, dělá jí až moc "jednoduchou". Takovou, která v divákovi nevyvolává nějaké bohatší asociace.
Recenze vyšla 26. 4 v Lidových novinách
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme