Jan Kačena a spol. pokračují po loňském odchodu z holešovického Podniku v napůl anonymním vršovickém sklepě. A jak už to tak u tohoto spolku bývá, daří se jim komplikované podmínky proměnit (alespoň částečně) v divadelní plus. Prostor má sice dost nešikovné divadelní parametry, tři propojené místnosti do L, atmosféra nefalšované alternativy tu ale rozhodně nechybí. Konec konců, sedět uprostřed a sledovat dění ve dvou okolních místnostech může mít své kouzlo.
Co se týče inscenace samotné, pod tajemným titulem se skrývá obvyklá změť obtížně interpretovatelných odkazů, obrazů a asociativních přískoků, tentokrát ovšem celkově brutálnější, krvavější a temnější než obvykle. Ústředním tématem je opravdu onen titulní strach a navíc se celým představením proplétají hrůzyplné odkazy na polpotovskou Kambodžu (českoanglická verze drsného deadkennedyovského songu Holiday in Cambodia je v tomto kontextu momentem spíš odlehčujícím).
Co do výtvarného provedení vyhlíží Mulo jednodušeji a vlastně i amatérštěji, než bylo u tohoto spolku zvykem (lze se jen dohadovat, do jaké míry je to důsledkem absence scénografky Barbory Zelníčkové, která byla spolutvůrkyní většiny dosavadních Kačenových inscenací). O to více pozornosti na sebe poutají samotní účinkující. Také tady byl dojem poněkud rozporuplný. Je totiž nápadné, jak zásadní je rozdíl mezi klíčovým Kačenovým hercem Matějem Nechvátalem (je též spoluautorem scénáře) a jeho partnerem Norbertem Židem. Zatímco druhý jmenovaný spíš jen standardně (a nepříliš záživně) sděluje text, Nechvátal se dokáže s naprostou samozřejmostí pohybovat na hraně vyšinuté vážnosti a neokázalého ironického odstupu. V jeho podání (ale bohužel opravdu jen v jeho) se tak všechny předváděné hrůzy mění v temnou grotesku, kdy se jeden napůl baví a napůl se cítí až fyzicky nepříjemně. Pokud tvůrcům šlo o něco takového – což odhaduji – vychází to v celkovém součtu asi tak napůl.
Více informací o inscenaci zde
O inscenaci psala na Nadivadle i Barbora Etlíková: zde
Co se týče inscenace samotné, pod tajemným titulem se skrývá obvyklá změť obtížně interpretovatelných odkazů, obrazů a asociativních přískoků, tentokrát ovšem celkově brutálnější, krvavější a temnější než obvykle. Ústředním tématem je opravdu onen titulní strach a navíc se celým představením proplétají hrůzyplné odkazy na polpotovskou Kambodžu (českoanglická verze drsného deadkennedyovského songu Holiday in Cambodia je v tomto kontextu momentem spíš odlehčujícím).
Co do výtvarného provedení vyhlíží Mulo jednodušeji a vlastně i amatérštěji, než bylo u tohoto spolku zvykem (lze se jen dohadovat, do jaké míry je to důsledkem absence scénografky Barbory Zelníčkové, která byla spolutvůrkyní většiny dosavadních Kačenových inscenací). O to více pozornosti na sebe poutají samotní účinkující. Také tady byl dojem poněkud rozporuplný. Je totiž nápadné, jak zásadní je rozdíl mezi klíčovým Kačenovým hercem Matějem Nechvátalem (je též spoluautorem scénáře) a jeho partnerem Norbertem Židem. Zatímco druhý jmenovaný spíš jen standardně (a nepříliš záživně) sděluje text, Nechvátal se dokáže s naprostou samozřejmostí pohybovat na hraně vyšinuté vážnosti a neokázalého ironického odstupu. V jeho podání (ale bohužel opravdu jen v jeho) se tak všechny předváděné hrůzy mění v temnou grotesku, kdy se jeden napůl baví a napůl se cítí až fyzicky nepříjemně. Pokud tvůrcům šlo o něco takového – což odhaduji – vychází to v celkovém součtu asi tak napůl.
Více informací o inscenaci zde
O inscenaci psala na Nadivadle i Barbora Etlíková: zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme