Etlíková: Experiment Myší ráj (Národní divadlo)

Divadlo si hrálo na vědu

V inscenaci Experiment Myší ráj přirovnává tým kolem Jiřího Havelky etologický pokus Johna Calhouna k dystopickému vývoji lidské společnosti. Izolujeme-li skupinu myší od vnějšího světa a zajistíme-li jim neomezený přísun potravin, jedinci časem ztratí životní elán, přestanou se rozmnožovat a populace vyhyne. Stejnou cestou projdou i „myší“ lidé v inscenaci – „myšstvo“ vyhyne v průběhu konference pojednávající o demografické krizi, která rámuje děj (čímž tvůrci vtipně glosují styl často samoúčelné „konferenční“ analýzy).

Inscenace sestává z monologických pasáží, v nichž postavy komentují demografickou krizi svého světa. Myší vědci, kteří konferenci moderují, zaujmou jen velmi obtížně. Jejich příspěvky obsahují příliš známé informace o problémech, jako je vliv rozpadu manželství na vývoj dítěte nebo komplikace spjaté s nízkou mortalitou. V těchto rolích navíc herci nemívají prostor k výraznějším než intonačním komentářům - celou dobu klidně sedí na jevišti v lavicích evokujících soudní síň i pohřební místnost. Herecky vděčnější jsou postavy diváků, většinou rozmístěných po hledišti. Do mikrofonu popisují své bloky a komplexy absurdních rozměrů, které jim brání navázat partnerský vztah. Když se hercům podaří podtrhnout jejich „vychýlenost“, jedná se o nejzajímavější a nejpřekvapivější místa jinak velmi rozvleklé inscenace.



Nejzásadnější problémy jsou však koncepční. Přirovnání Calhounova experimentu k potenciální demografické krizi lidstva mylně předpokládá, že lidstvo jako celek někdy žilo či žije v hmotném blahobytu. Existenci „třetího světa“ tvůrci ignorují. Představa by nepasovala ani ve zmenšeném měřítku na Českou republiku s početnou vrstvou sociálně slabých obyvatel. Tvůrci při diskusi uvedli, že všechen materiál pro své zakomplexované a citově zablokované postavy čerpali z internetových zpovědnic a fór. Jak to ale souvisí s Calhounovým experimentem? Copak lidé, kteří se svěřují internetovému éteru, vždy pocházejí z bohatých společenských vrstev, z „vězení blahobytu“?

Kdyby měl sociolog odpovědět na otázku, co mají tito lidé společného, určitě by mu to zabralo alespoň měsíce pečlivého výzkumu a odpověď by se možná neformulovala snadno. Na výsledku není znát, že by si inscenátoři lámali hlavu s komplikovaností problémů, do nichž se pustili. Neprofesionálně je vměstnali do přehledné a efektně vtipné „myší“ metafory a vytvořili nepřesvědčivý konstrukt. Když už se rozhodli, že inscenaci postaví na práci se slovem a s fakty, měli si dát v tomto ohledu víc práce.

BARBORA ETLÍKOVÁ

Více informací o inscenaci zde
foto Tereza Vlčková