Švejda: Přibližně dvaatřicet zubů (Divadlo Kámen)

Divadlo Kámen ohlásilo v době kolem premiéry své nové inscenace Přibližně dvaatřicet zubů změnu: prohlásilo se za umělecký salón. Lze toto prohlášení chápat jako přiznání/deklarování vlastní exkluzivity, výlučnosti i jisté komunitnosti fungování. A tato skutečnost také jako by se odrážela v samotné nové inscenaci: divadlo jako by v ní ještě víc - obsahově i způsobem vyprávění - mířilo jen k tomu podstatnému, snažilo se být ještě víc sevřenější, soustředěnější (což na diváky, pochopitelně, klade ještě větší nároky).
V Přibližně dvaatřiceti zubech, vzniklých (jak uvádějí sami tvůrci) na motivy románu Svatá kniha vlkodlaka Viktora Pelevina, se hraje především o bazálních - archetypálních záležitostech: o zásadním duchovním zážitku, který podstupuje hlavní, vypravující postava (ženy? vlka?), o potřebě opory v druhém člověku, o kontrastu mezi ženským a mužským prožíváním věcí, o pošetilosti snahy o veskrze racionální uchopování světa...

foto Kristýna Suchá

Inscenace je spíš miniaturou než "plnohodnotnou" inscenací (trvá také, na Divadlo Kámen nezvykle krátkou, cca třičtvrtě hodinu). Její příběh (byť ho je samozřejmě třeba vnímat v kontextu oné archetypálnosti) je příliš jednoduchý a "dietní" a způsob vyprávění (byť ho je samozřejmě třeba vnímat v kontextu onoho intenzivnějšího soustředění se i v kontextu pro Divadlo Kámen tradičního minimalismu) až příliš literární, příliš - podpořen navíc známou bezchybností provedení - předvídatelný a někdy také již opravdu na hranici snesitelnosti (velmi velmi pomalu zhasinat světlo na scéně a pak ještě několik dalších minut hrát v úplné tmě je už přeci jen, zdá se mi, moc).
Tyto problémy by nám však neměly zastřít zjištění, že Petr Macháček, uchovávaje si (po loňském "úkroku stranou" v podobě Ztráty obsahu v konfekčním obalu) všechny rozpoznávací znaky svého režie, zas pokročil se svým divadlem dál - k tomu, co je opravdu nezbytné.