Švejda: Čaj a apokalypsa (Divadlo Letí - Vila Štvanice)

Jak vytáhnout z Čaje a apokalypsy Caryl Churchillové to, co běží "pod" textem? Pod útržky hovorů čtyř dam pokročilého věku při odpoledním čajovém dýchanku, které jsou prokládány - jen asociativně souvisejícími - apokalyptickými promluvami jedné z nich? Viděl jsem většinu inscenací her Churchillové v českém divadle - her, které byly podobně koncipované jako Čaj a apokalypsa - a vždy šlo jen o větší (Prvotřídní ženy a Láska a informace v Národním divadle) či menší (Řada v Divadle na Vinohradech, Je to tu ve Švandově divadle) prohry. Inscenátoři (pokud již) uvízli u pouhého aranžmá textů; a témata, která nenápadně (často třeba jen pocitově) z textů vystupují, v nich zůstávala zazděna.

 
Inscenace Martiny Schlegelové běží plynule, beze švů, nálady (podporované tu živou hrou na piano, tu reprodukovanými zvuky) se volně prostupují - určující je ta, jíž režisérka podporuje zdánlivou bezstarostnost tlachání dam, zpoza níž ovšem vystrkují růžky různé osobní problémy či společenské (se surrealistickou suverenitou autorky traktované) hrozby.
Nejméně se Schlegelové daří s apokalyptickými mezivstupy Paní Jarretové. Dává jim hororový nádech (Zuzana Kronerové začasté, za katastrofických civilizačních zvuků a na ztemnělém jevišti, obchází kolem scény a hovoří mírně děsuplným hlasem), ale vlastně jen obtahuje sdělované a jeho obsah tím potlačuje - pasáže, byť nejednou krácené, vycházejí naprázdno, nic neevokují a se zbylým textem prakticky nijak nevazbí.
Příliš se nevede ani při vespolném hovoru žen. Mluví se, mluví, "technicky" jde vesměs o zručné provedení, ale jen málokdy z hovoru nějaké téma vystoupí na povrch - oslyšeny ke škodě věci zůstávají i nejzajímavější pasáže hry o (ne)korektním humoru či ptačím létání.
Nejúspěšnější je inscenace v místech, kde herečky mají souvislejší prostor k promluvám - k odhalení traumat postav: zejména Eva Holubová jako vražedkyně svého manžela (herečka drží dlouho svůj typický ironicky shazovačný tón a teprve v závěru jej lomí do bolestivého přiznání, že čin, který spáchala - a důsledky, které z něj vyplynuly - v sobě ponese nadosmrti) a Zoja Oubramová, nejsubtilnější z hereckého kvartera, ve své zpovědi z fobie z koček. (Eva Salzmannová ke škodě věci svůj monolog "ženy na práškách", jakož ostatně celý svůj projev, zbytečně zahlušuje psychologickou drobnokresbou.)
Naléhavost a přesvědčivost inscenace, nutno nicméně říct, s jejím závěrem stoupá. A vystupuje z ní tak i jakési její zastřešující téma - o milosrdnosti či nemilosrdnosti (hranice mezi tím je velice křehká) času, který nakonec všechno překryje a zahladí, který nás (ve stáří) dovede k všeobjímajícímu "odpuštění" - což je dobře? špatně? Vyber si, co chceš.
Inscenace Divadla Letí, suma sumárum, uhrává s textem řekl bych čestnou remízu.