Pohádkové příběhy o žínce Evelínce a mládenci Francínkovi, lásce, obilí a vojně zaujmou ze všeho nejvíc obrazností jazyka. František Nepil byl především vypravěčem a vyprávět příběhy dnešním dětem nemusí být snadné, zvlášť když už předem žehráme na nedostatek jejich schopností naslouchat.
Režisérka a autorka adaptace Apolena Novotná, pro většinu z nás stále ještě známější jako Vynohradnyková, se dětskému publiku nijak nepodbízí, maximálně mu mírně zpřístupní zvířecí svět, když ze skřivánků udělá vlaštovky nebo ze sysla křečka. Skládá portrét Evelínky jako něžné, krásné a starostlivé žínky, do jejíhož idylického, přírodního světa vpadne hodný mládenec, který se ovšem snadno durdí a z trucu se dá i na vojnu.
Prostinký příběh se odvíjí poklidně, řečeno Nepilovými slovy, jako když „Francínek spal u studánky, ale kdykoliv otevřel oko, vždycky si něco dělo“. Pomalu plyne i inscenace, ale přesto se tu stále něco děje: výtvarný koncept s hravostí propojuje jevištní akci s projekcí, poetično doplňuje humor, jehož nositeli jsou především postavy ze zvířecí říše. Soupeření vlaštovek, hopkání zajíců nebo výstupy bručavého křečka jsou díky hercům (Josef Fečo a Michal Pazderka) a jejich precizní práci s loutkou, resp. s maskou nejzábavnější částí představení (možná právě proto, že se jejich výstupy nesnaží Nepilovu poetiku příliš doslovně ilustrovat).
Škoda jen, že režisérce stačila jednostrunná stylizace Evelínky jako éterické a krásné víly. Kateřina Steinerová jistě splňuje především druhý ze zmíněných požadavků, navíc jako swingová zpěvačka a tanečnice vyhovuje požadavku múzičnosti. Jinak ale zůstává u jednotvárných gest, která možná nadchnout malé holčičky v publiku, ale dospělému doprovodu vtíravě evokují vzpomínku na herectví v televizních studiových pohádkách. Podobně i Francínek Richarda Fialy. Ten je sice typově přesný, ale navzdory tomu, že tato postava je pravým hybatelem děje, byl jeho projev místy nejistý, až nervózní, jako kdyby sem herec z divadla Letí přiletěl tak trochu omylem.
V porovnání s populárními akčními a jinak podbízivými pohádkami se Polní žínka Evelínka zdá být dílem z jiného světa. Možná by leccos změnili živelnější představitelé hlavních rolí, ale nabízí se i otázka, zda lze vůbec takové texty dramatizovat, zda by neměl být Nepil jen čten a vyprávěn. Navzdory tomu věřím, že poetičnost, hravost a vtipnost divadla tohoto typu není ani dnes určena jen úzkému okruhu staromilců.
JANA BUDAŘOVÁ
více informací zde
foto Facebook Divadla Minor
Režisérka a autorka adaptace Apolena Novotná, pro většinu z nás stále ještě známější jako Vynohradnyková, se dětskému publiku nijak nepodbízí, maximálně mu mírně zpřístupní zvířecí svět, když ze skřivánků udělá vlaštovky nebo ze sysla křečka. Skládá portrét Evelínky jako něžné, krásné a starostlivé žínky, do jejíhož idylického, přírodního světa vpadne hodný mládenec, který se ovšem snadno durdí a z trucu se dá i na vojnu.
Prostinký příběh se odvíjí poklidně, řečeno Nepilovými slovy, jako když „Francínek spal u studánky, ale kdykoliv otevřel oko, vždycky si něco dělo“. Pomalu plyne i inscenace, ale přesto se tu stále něco děje: výtvarný koncept s hravostí propojuje jevištní akci s projekcí, poetično doplňuje humor, jehož nositeli jsou především postavy ze zvířecí říše. Soupeření vlaštovek, hopkání zajíců nebo výstupy bručavého křečka jsou díky hercům (Josef Fečo a Michal Pazderka) a jejich precizní práci s loutkou, resp. s maskou nejzábavnější částí představení (možná právě proto, že se jejich výstupy nesnaží Nepilovu poetiku příliš doslovně ilustrovat).
Škoda jen, že režisérce stačila jednostrunná stylizace Evelínky jako éterické a krásné víly. Kateřina Steinerová jistě splňuje především druhý ze zmíněných požadavků, navíc jako swingová zpěvačka a tanečnice vyhovuje požadavku múzičnosti. Jinak ale zůstává u jednotvárných gest, která možná nadchnout malé holčičky v publiku, ale dospělému doprovodu vtíravě evokují vzpomínku na herectví v televizních studiových pohádkách. Podobně i Francínek Richarda Fialy. Ten je sice typově přesný, ale navzdory tomu, že tato postava je pravým hybatelem děje, byl jeho projev místy nejistý, až nervózní, jako kdyby sem herec z divadla Letí přiletěl tak trochu omylem.
V porovnání s populárními akčními a jinak podbízivými pohádkami se Polní žínka Evelínka zdá být dílem z jiného světa. Možná by leccos změnili živelnější představitelé hlavních rolí, ale nabízí se i otázka, zda lze vůbec takové texty dramatizovat, zda by neměl být Nepil jen čten a vyprávěn. Navzdory tomu věřím, že poetičnost, hravost a vtipnost divadla tohoto typu není ani dnes určena jen úzkému okruhu staromilců.
JANA BUDAŘOVÁ
více informací zde
foto Facebook Divadla Minor
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme