sobota 1. prosince 2018

DUBSKÝ: OST-RA-VAR 2018 (středa 28.11.)

Chacharije (Komorní scéna Aréna)
Kouř (Divadlo Petra Bezruče)
Peer Gynt (Národní divadlo moravskoslezské)


Chacharije 
Úvodním představením letošního Ostravaru se stala inscenace režiséra Janusze Klimszy Chacharije, kterou režisér sepsal pro Komorní scénu Aréna společně s dramaturgem Tomášem Vůjtkem. Jde o volné pokračování Brenpartije, která se v Aréně hrála skoro osm let. Vyprávění o životě tuláků na struskové haldě je tentokrát rozšířeno o další dimenze a sociální skupiny. Inscenace tak nepředstavuje jen nejnižší společenské vrstvy, ale i pestré národnostní složení Ostravy ve třicátých letech minulého století. Nezapomíná se ani na dobový kontext, a tak je nenápadně naznačen i vzestup komunismu a fašismu na pozadí velké hospodářské krize. 

foto Aréna

Chacharije
je opět sledem volně provázaných epizod ze života jednotlivých postav. Což vyvolává podobný problém jako u Brenpartije – jednotlivé epizody jsou většinou docela zábavné, ale výraznější dramatický oblouk tady chybí. Za nejcennější tak považuji herecké ztvárnění svérázných figurek – ať už jde o hrdě se tvářícího podpantofláka Ferdu Prokopa (Josef Kaluža), drzé cikáně (Zuzana Truplová), vyzývavou i milosrdnou prostitutku Marianu (Tereza Cisovká) nebo lstivého židovského obchodníka (Marek Cisovský) s manželkou utrácející jeho těžce vydělané peníze (Alena Sasínová-Polarczyk). 

V Aréně vznikla slušná provozní inscenace, jejíž jevištní život by mohl být docela dlouhý. Je to kus, který pobaví, ale výrazněji se do paměti nevryje.


Kouř 
Režiséři a autoři dramatizace Adam Svozil a Kristýna Kosová přišli se zajímavým konceptem. Vycházejí sice ze stejnojmenného filmu Tomáše Vorla, ale nezůstávají uvězněni někdy na začátku 90. let, děj domýšlejí a posunují do dnešní doby. Samotný snímek jsem neviděl, takže nemůžu posoudit případné charakterové posuny postav, které v divadelní verzi zůstaly.

foto Lukáš Horký

Dějištěm jsou kanceláře velkého průmyslového korporátu, jehož výroba je výraznou zátěží pro životní prostředí. Korporátní prostředí je v bezručovské inscenaci vykresleno až apokalypticky, ovšem se specifickým, trochu černým humorem. Muzikálová čísla, groteskní stylizace i nepokrytě zábavné scény jsou kouřovou clonou cynického fungování firemní mašinérie. Donquijotský boj mladé inženýrky Mirky (velká a dobře využitá příležitost pro Markétu Matulovou) za zavedení inovací do výroby je předem odsouzen k neúspěchu – když už se jí podaří o nutnosti snížit emise přesvědčit většinu kolegů, vstupuje do podniku cizí kapitál, na jevišti zavlají čínské vlajky a vše začíná nanovo. Tvůrci se naštěstí vyhýbají tomu, aby jejich dílo vyznělo jako pouhá ekologická agitka. Mnohem důležitější je pro ně zobrazení stavu, ve kterém je člověk tlačen okolím k uniformitě. Lišit se, znamená problém, mnohem jednodušší je zapomenout na své postoje a názory a splynout s davem.

Herci nemají s výraznou nadsázkou problémy, vedle Matulové zaujmou i skeptická a životem zklamaná alkoholička Bětuška v podání Kateřiny Krejčí, vztahový loser Lůďa, kterého hraje Jakub Burýšek, nebo Ondřej Brett v roli nebezpečného kariéristy Karla, který sám sebe označuje za happiness manažera. Ve skutečnosti udržuje ve firmě stále napětí, které dělá z jeho podřízených poslušné ovce. Zrůdně působí hlavně scéna, kde se Karel pro pobavení ostatních na večírku převléká za Arnošta Pátka a zpívá normalizační hit, na který ostatní bezmyšlenkovitě, strojově trhanými pohyby tančí.

Živá a zábavná inscenace paradoxně dokáže navodit dost depresivní náladu, když se zpočátku radostně skandované „Má to cenu!“ postupně mění v otázku.


Peer Gynt 
Ibsenovo básnické drama pojal režisér Pavel Khek nepřekvapivě klasicky. S krácením a vynecháním některých scén se u Gynta počítá, v inscenaci představuje výraznější změnu snad jen začátek, kam je umístěna jedna z klíčových scén ze závěru hry, odrazovým můstkem pro nějaký originální výklad však tato změna není. 

foto Radovan Šťastný

Scénu tvoří šikma, umístěná na točně. Na jejím vrcholu se objevuje domek s čekající Solvejg jako bod, k němuž se vztahuje celý Peerův život. Ivan Dejmal pojal v první části Peera jako sebevědomého floutka, fantastu trpícího pocitem méněcennosti. Frajerskou masku odhazuje jen v okamžiku, kdy mu Solvejg vyzná lásku. V pozdějším věku je Gynt oportunistou, který ztratil ideály, ale kýžené štěstí nenachází.

Zbytek hereckého ansámblu slouží především jako Dejmalovi nahrávači, výrazněji se do mysli zapíše snad jen Anna Cónová, která hraje Peerovu matku civilně, s laskavým nadhledem vůči synovým výstřelkům. Lucie Končoková to má v roli Solvejg dost obtížné, protože se tvůrci rozhodli využít její postavu jako personifikaci čisté, nezkažené lásky. No a ztvárněte si na jevišti postavu přeměněnou na princip tak, aby zůstala životná…

Khekova inscenace nenudí, jen by se režisér mohl místy vyhnout zbytečné ilustrativnosti. Ibsenovo drama odehrávající se na pomezí snu a reality nabízí spoustu možností pro odvážná, symbolická řešení jednotlivých scén. Popisnost jim někdy vyloženě škodí – třeba scéna, v níž si Gynt na rozbouřeném moři zachrání život na úkor kuchaře, působí v realistickém balení směšně. 

LUKÁŠ DUBSKÝ

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme