Dubský: OST-RA-VAR 2019 (středa 27.11.)

Mistr a Markétka (Divadlo Petra Bezruče)

Mandragora (Komorní scéna Aréna)

Rádce (Národní divadlo moravskoslezské)

Mistr a Markétka Dramatizace Kateřiny Menclerové se v rozporu s názvem Bulgakovova románu soustředí především na Wolanda a jeho suitu. Což mně osobně vlastně vůbec nevadí, kousky téhle ďábelské partičky patřily už v románu k mým nejoblíbenějším částem. 

U Bezručů těmhle scénám dodává šmrnc lehce pokleslé, kabaretní ztvárnění, ale i propracované kostýmy Davida Janoška. Všechno to z pozice chladnokrevného, i když už trochu unaveného dirigenta řídí Woland v působivém podání Norberta Lichého.

Do fantaskní atmosféry se však až nebezpečně prolamuje realita stalinistického Sovětského svazu – neustále fízlování, obavy, zákazy, závist… Až si člověk trochu kacířsky říká, zda je ústřední milostný motiv Mistra a Markétky vůbec potřeba. Titulní postavy se totiž na scénu dostávají až po více než hodině a jejich příběh tak působí spíš jako vedlejší motiv. Není navíc ani ztvárněn jako osudová láska.

I přes tříhodinovou délku ovšem inscenace Alexandra Minajeva plyne hladce kupředu a komplikované předivo románu převádí na jeviště srozumitelně, aniž by ale došlo k přilišnému zploštění.

Mandragora Machiavelliho renesanční komedie je z hlediska obsahového aktuální dodnes – peníze a sex vždycky byly klíčovým hnacím motorem přirozené lidské tendence ke špatnostem všeho druhu. Struktura hry však je diskutabilní, vrší na sebe krkolomné komediální zvraty a eskapády. Mandragora bývá označována za krutou komedii, v Aréně z ní ale dělají spíš řachandu.

Došlo k aktualizaci a zhrubnutí jazyka, herci vedou postavy až na samou hranu karikatury; bohužel vtipu z tohoto přístupu dokáží vydestilovat jen pomálu. Asi nejlepší je Šimon Krupa jako slizký, směšně donjuanovský zbohatlík Kallimach a Adam Langer v roli jeho úsečně ironického a chápavého sluhy Syra.

Řekl bych průměrný provozní titul, u Arény to ale nepříjemně překvapí, člověk je v tomhle divadle zvyklý na mnohem vycizelovanější kousky. Třeba tematicky podobná Shakespearova komedie Něco za něco, kterou rovněž režíroval Ivan Krejčí, patřila k tomu nejlepšímu, co bylo na Ostravaru za poslední roky k vidění. Tentokrát ale podobný inscenační tým šlápl vedle.

Rádce Když jsem Hodgeovu hru pod názvem Spolupracovníci viděl v české premiéře v Divadle pod Palmovkou, přišla mi trochu zdlouhavá, ale celkem vtipná a se slušným potenciálem. Ten ovšem v Ostravě využít nedokázali, a i když hru podstatně zkrátili, působila ještě rozvlekleji než pražská inscenace.

Problém je v tom, že Hodge nenapsal historickou hru o vztahu Bulgakova a Stalina. Je to podvratná mystifikace, která ukazuje rozpor mezi vnější (až absurdně milou) podobou sovětského diktátora a jeho krutými činy. V ostravském nastudování jsou však absurdní a komická místa textu buď zatlačena do pozadí nebo úplně vyškrtnuta; inscenace tak míří někam do vod psychologického dramatu. Což je nonsens, v tomhle žánru fungovat nemůže, hlavní postavy nejsou napsány tak, aby bylo možné jejich jednání jednoduše racionálně odůvodnit.

Dramaturgii a režiséra Janusze Klimszu nejspíš zaujala otázka, zda se lze zaplést s diktátorským režimem, aniž by to pro člověka mělo děsivé následky. Jako varování před přitakáním zlu to snad i lze ocenit. Jen škoda, že je to celé tak fádní.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde