Etlíková: Pozorovatelé (Trafó House Budapešť - Palm Off Fest 2019)

Inscenovaný svět po maďarsku (Pozorovatelé)

Fiktivní příběh z inscenace Kristófa Kelemena Pozorovatelé se odehrává v Maďarsku šedesátých let v prostředí začínajících umělců, o jejichž chování si touží udělat přehled tajná policie. Při psaní scénáře se tvůrci inspirovali ve státních archivech, a tak i když zobrazené události působí poněkud neuvěřitelně, jejich vzorce prý mají skutečný a ověřitelný základ. Jedna z největších hodnot tohoto díla pro mne spočívá právě v tom, že autoři veřejně prohlašují špionské praktiky komunistické policie za cosi, co existovalo ve všech vrstvách společnosti. V běžných soukromých rozhovorech je příliš snadné se podobným tématům pro jejich subtilnost a složitost trvale vyhýbat a vytěsnit je.

foto Trafó House

Vývoj spletitých milostných vztahů mezi čtveřicí postav by byl nejspíš vzhledem ke složitým sexuálním orientacím zúčastněných chaotický, i kdyby se postupně neukázalo, že všichni donášejí tajné policii, byť si to třeba neuvědomují. Mám však za to, že smysl inscenace nebyl rafinovaně vpletený do struktury příběhu a ani neměl povahu nějaké obecnější úvahy. Za podstatný považuji způsob, jakým se tvůrcům podařilo zpřítomnit pocit, že se vše odehrává na hranici pravděpodobnosti a zlého snu či režijního konstruktu. Je totiž extrémně obtížné si v praxi všedního života připustit, že by se sběr informací mohl odehrávat na tak intimní úrovni, jako je rozhovor s přítelem mezi čtyřma očima, a že by se pověřený agent nezabýval jen slovy, ale také řečí těla. To všechno je v této inscenaci zobrazeno prostřednictvím živého kamerového snímání (především pohybu očí), případně samotné postavy pojmenovávají to, čeho si na druhých všimly.

Na této osobní úrovni působila inscenace děsivě, zatímco způsob, jímž tvůrci zobrazili vyšší patra tajné policie, vyzněl spíš jako lehká (ale opravdu jen lehká) karikatura. Praktiky jako tajné odposlechy ve speciálně upravených státních bytech nebo různé druhy arogantního zastrašování vyznívají v tomto kontextu spíš jako bizarnosti. Policisté a politici občas namísto promluv zpívají popové písně a komicky ve své omezenosti vyznívá i závěrečný protestsong, v němž postavy nadávají na komunistickou „svini“. Třetí důležitou hodnotou této inscenace se tak pro mne stalo právě toto přehození důrazů: místo aby vznikla další inscenace o tom, jak to bylo za totality hrozné, přiblížili tvůrci atmosféru, ve které se mohou lidé do špionáže bezděky zapojit dokonce i když nesouhlasí s režimem, který tím podporují.