Etlíková: Naopak + Mein Kampf (Slovensko mladinsko gledališče + Teatr Powszechny, Palm Off Fest 2019)

Fašistický drag a zhroucení z Mein Kampfu

V závěrečných třech dnech se program Palm Off Festu zaměřoval na různé podoby evropského xenofobního radikalismu. Bezkonkurenčně nejsilnějším zážitkem se pro mne stal sobotní maraton dokumentárních filmů, bez kterého bych divadlu z hlavního programu porozuměla podstatně hůř. Režisérům se během natáčení pokaždé podařilo získat si důvěru antihrdinů svých filmů a vytvořit upřímný portrét lidí, kteří jsou nebo byli schopni páchat či schvalovat chladnokrevné surovosti a nestyděli se za to. Ve snímku Bernadett Tuza-Ritter V zajetí je to hrdá maďarská otrokářka, která režisérku dobrovolně nechá natočit dokument o své domácnosti, protože má jistotu, že jí policie nemůže nic udělat. V Exitu Karen Winter se o své příběhy dělí lidé, jež se v minulosti chovali krutě v rámci nějaké radikální skupiny. Třeba šťastný otec, který dřív dokázal kopnout těhotnou ženu do břicha a dívat se jí přitom do očí. Jan Gerbert natočil film Až přijde válka o vedení strany Slovenskí branci. Ti se přes své beránčí vystupování a tvrzení, že nemají s fašismem ani s jiným extremismem nic společného, stylizují do mussolinovských vojáků a nikdy se nedistancují od svých přátel se zálibou v nacistické symbolice.

Poměr deseti diváků na filmovém maratonu ku zaplněnému hlavnímu sálu na představeních mi připadá nešťastný. Tvůrci inscenací svůj názor na mentalitu postav rovnou zobecňovali, zatímco filmy ji analyzovaly na elementární a velmi konkrétní úrovni, díky čemuž byly všeobecně mnohem přístupnější. Pokud jde o jevy jako touha podrobit si jiné lidské bytosti, největší výzvou a základem jakéhokoliv dalšího uvažování je naplno uvěřit v jejich existenci. Není to vůbec snadné a víra má přitom tendenci vyprchávat i u jednou uvěřivších. Ve chvíli, kdy ji publikum nesdílí, jakékoliv obecné úvahy mohou být snadno napadeny a otočeny ve svůj opak. Jsem přesvědčená, že v zájmu těch, kdo veřejně lžou ve prospěch vlastní osoby, je přenést debatu do obecnější roviny a vyvolat dojem, že si jejich banální kroky zasluhují hluboké analýzy z mnoha úhlů pohledu. Z tohoto důvodu se podle mne metaforický divadelní jazyk (alespoň v podobě, jak ho nabídl Palm Off Fest) a s ním spojené obecné úvahy v daném kontextu příliš nehodí pro vyvolání účinné diskuze o populismu a demagogii. Tento svůj názor kladu před závorku, než se vyjádřím k samotným inscenacím.

foto Slovensko mladinsko gledališče

Slovinská inscenace Borise Nikitina Naopak alespoň částečně přinášela neběžný úhel pohledu členům mé sociální bubliny. Tvůrci tu přicházejí se sarkastickým tvrzením, že pochopit lidskou podstatu současných neofašistů lze paradoxně nejlépe, když si je představíme jako drag kings a drag queens. Přívrženci těchto skupin sice touží náležet k mainstreamu, ve skutečnosti se však pohybují na okraji oficiální kultury a přináší jim bytostnou rozkoš, když si mohou neustále pohrávat se svou identitou. Jen to na rozdíl od svých dragových protějšků nikdy nepřiznají, a proto jsou nebezpeční. Představení se odvíjí ve formě blasfemických vln, v jejichž rámci postavy stále novými způsoby zpochybňují obraz, který o sobě na začátku představení vytvořily (obraz umělců, kteří chtějí pochopit lidskost neofašistů). Možná, že nejde o hru na fašisty. Možná si tu naopak fašisté hrají na umělce. Dochází ke zpochybnění klišé, že se pod drsnou maskou radikála skrývá zraněný člověk bez prostředků a bez vzdělání – tak dlouho to postavy opakují, až tato teze ztratí veškerou výpovědní hodnotu. Velmi oblíbené jsou tu hrátky s levicovými myšlenkami, na které neofašisté i neonacisté rádi odkazují (čehož jsme si užili i při sledování Mein Kampf).

Ve své angažované rovině je Naopak zřejmě výstižné dílo. Často jsem na něj vzpomínala druhý den při sledování filmu o Slovenskích brancích. Jejich vůdce, xenofobní anarchista Peter Švrček jako by z Naopak vypadl: jeho zaujetí pro neustálé hrátky s vlastní identitou má velice vášnivý charakter. Snadno jsem si to později potvrdila, když jsem se zagooglovala do jeho sebeprezentace na různých sociálních sítích. Každá nehoráznost spojená s jeho osobou nachází protipól ve verbálním distancování se od ní. Skutečně to vypadá, jako by samotným cílem jeho působení v politice byly tyto hrátky jako takové a jako by nad nimi vůbec neměl nadhled. Jeho motivace rovněž rozhodně nevyplývají z existenčního strádání: Švrček pochází ze zabezpečené rodiny, která ho podporuje.

Na hloubce i na šťávě této inscenaci ubírá skutečnost, že je až příliš patrné (a velmi to ovlivňuje smysl díla), že tvůrci dragové postavy pouze hrají. Neříkám to jen proto, že se mi během představení stýskalo po rafinované ekvilibristice skutečných drag queens a drag kings, kteří mnohdy dokážou rozostřovat hranice běžného vnímání snad každým svým pohybem. Jde hlavně o to, že předstírání něčeho, čím nejsou, umožnilo tvůrcům ze své odvážné pozice postupně vycouvat a navrátit se do bezpečného a vlastně konformního postoje „těch s bezpečným nadhledem“. Po přestávce se dokonce odehraje dlouhý polopatický monolog v neutrálním civilu popisující deprivace, které sdílíme napříč společností. Čím víc se představení chýlilo ke konci, tím více sláblo mé počáteční nadšení z toho, že se tvůrci rozhodli k dobrodružnému pohybu na tenké hranici mezi „my“ a „oni“. Představení jsem opouštěla s pocitem, že pokud tu vůbec k něčemu takovému došlo, tak se to dělo jen na velice obecné úrovni a nezanedbatelná část potenciálu zůstala ležet ladem.

foto Teatr Powszechny

Zcela vyprodaný titul Teatru Powszechneho, Mein Kampf v režijní interpretaci Jakuba Skrzywanka jsem vnímala jako velice slabou ozvěnu všeho, co už předtím na Palm Off Festu padlo na téma rodících se diktátorů. Ne, že by dílo neobsahovalo žádná relativně silná místa. Mezi ně určitě patřila ironická a zároveň přiměřeně patetická scéna, v níž herec senegalského původu Mamadou Góo Bâ přednášel pasáže, kde psal Hitler o svých zkušenostech s hladem. Celkově jsou ale scény zahlceny stereotypy, jimž schází vynalézavé komentáře. Hitlera tu ztělesňuje skupinka postav (převážně ženských), mezi nimiž si postupně získá hlavní slovo zmrzačený otec. Ten usiluje o přízeň publika prostřednictvím citátů z Marxe, nebo alespoň aluzemi na něj, a poté se pustí do arogantního špinění novinářů a oponentů. Sotva uplyne chvíle, kdy by tvůrci nedali explicitně najevo, s jakou žumpou máme co dočinění. Z četnosti naturalisticky provedených nechutností jsem nabyla dojmu, že tvůrci psychicky neunesli kontakt s látkou, kterou si vybrali k interpretaci. Chápala jsem je, o hodně méně mi však bylo jasné, proč má publikum jejich pubertálnímu zápasu přihlížet. Jednou z podstatných myšlenek zřejmě mělo být varování vyslovené v poslední scéně, že by Hitler Mein Kampf nikdy nenapsal, kdyby počítal s tím, že se v politice dostane tak vysoko. Asi nás mělo zneklidnit pomyšlení na to, kolik nenapsaných Mein Kampfů možná existuje v hlavách našich politiků. Nevím sice, jak to ve skutečnosti je, nicméně kdyby nějaký aspirant na diktátora přišel na představení, určitě by řekl, že se umělci nevzmůžou než na neustálé očerňování a poplivávání. Smutné by na tom bylo, že by nebyl daleko od pravdy. Ve srovnání s Mein Kampfem zpracovává Naopak téma demagogie mnohem chytřeji, protože se naváží přímo do demagogických výrazových prostředků, kdežto Mein Kampf se jimi nechává limitovat a spoutat.

informace o programu festivalu zde