Švejda: Klišé nejzahnízděnější

Jedním z nejzahnízděnějších klišé v současném "progresivním" divadle je vkládání samostatných hudebních čísel do inscenací. Módní efemerity (typu snímání dění na scéně videokamerami) přicházejí a odcházejí, ale tenhle postup se drží dál. Zajisté se u nás poprvé objevil při některém ročníku Pražského festivalu divadel německého jazyka (i na nějakou inscenaci Thomase Ostermaiera si vzpomínám), ale rozšířen je všude (zvlášní vytrvalostí, pokud jde o hostování zahraničních souborů u nás, vyniká Kornél Mundruczó, jehož inscenace můžeme pravidelně vidět na plzeňském festivalu Divadlo).

foto z inscenace Farm Fatale

Jde v principu o kabaretní postup: do probíhající produkce se zařadí pokud možno nějak originálně (např. nástrojovým obsazením či aranží) pojatá píseň (čím banálnější/zbanalizovanější, tím - zdá se - lépe), která přinese osvěžení a oddych od dosavadní produkce - a může se zase jet dál. Problém je však v tom, že oproti volné kabaretní struktuře hudební čísla v těchto případech  povětšinou vstupují do koncepčně vedených útvarů, aniž by s nimi ovšem nějak podstatněji souvisela; vazba na předchozí dění je volná (či vůbec žádná); písně toto dění nikam neposouvají (či že by jej nějak nečekaně nasvěcovaly) - jako by šlo opravdu jen o to produkci oživit; dát divákům nějaký příjemný přestávkový cucavý bonbónek.
Naposledy jsem se s tím setkal při inscenaci Farm Fatale mnichovského Kammerspiele v rámci letošního PFDNJ. Už by si režiséři mohli vymyslet něco jiného...