Voska: Heda Gablerová (Národní divadlo)

Ibsen na návštěvě v Tesmanovic bejváku

Razantní interpretace klasiky mám moc rád. Pamatuji si, jakým zážitkem pro mě bylo setkání s tvorbou polského režiséra Jana Klaty, když v Divadle pod Palmovkou uvedl svou úpravu Shakespearovy „komedie“ Něco za něco, nebo jak mě zaujala třeba Čermákova téměř bezeslovná Maryša (mlčí), kterou nastudoval s Depresivními dětmi toužícími po penězích. Inscenace tohoto typu se někdy setkávají s výtkou, že jejich aktualizace tradiční látky jsou samoúčelně vnějškové. Tenhle argument obecně nemám rád a prakticky ho nepoužívám, protože vždycky hrozí sklouznutím do univerzálního konzervativního láteření, že si někdo dovolil sáhnout na kanonické dílo. V případě Hedy Gablerové v režii Viktora Bodó se mu ale asi nevyhnu. (O inscenaci psal na Nadivadlo i Jakub Škorpil, zde)

Nejnovější titul Činohry Národního divadla přitom v některých ohledech rozhodně není marný. Hlavně ve druhé polovině (a ke konci první) se mu v osobě Eilerta Løvborga (Igor Orozovič) podaří rozehrát nadčasové téma propadnutí člověka návykovým látkám nejrůznějších typů. Poslední minuty inscenace jsou vůbec hodně povedené, velmi sugestivně zobrazují rozpad světa hlavní postavy a věcné herectví Pavly Beretové se nachází v působivě mrazivém kontrastu vůči žovialitě ostatních, kteří oproti Hedě našli, co potřebovali (byť i něco zvráceného, jako například mocenskou nadřazenost, kterou Marek Daniel coby JUDr. Brack vyjadřuje se zdařile nechutnou sebejistotou). Samotný záměrně přeexponovaný závěr pak za pomoci scénografických „kouzel“ dodává výborně ironickou tečku Hedinu toužení po velkých příbězích.

Jenomže než se k tomu inscenace dostane, musí se v první půlce probrodit nemalou dávkou jednoduchých, o zesoučasnění se snažících obezliček, jež jsou založeny zpravidla na donekonečna variovaném vtipu „Tesmanovi mají novou domácnost s technickými vymoženostmi a nevědí si s ní rady“. A tak se hojně zakopává o špatně viditelné schody, postavy se neúspěšně potýkají s hlasovým ovládáním hudby, domovní dveře mají také svou hlavu, do toho Brackovi začne houkat alarm z auta, on prohodí, že to je na hovno, a jde situaci řešit… 

A pod tím vším se ve velmi rozšafném tempu odvíjí Ibsenův text v podstatě tak, jak leží a běží, neboť na rozdíl od brněnské Divoké kachny (pro Nadivadlo o ní psal Vladimír Mikulka, zde) se tvůrčí tým nepouští do jeho zásadnější redukce nebo třeba ráznějšího dramaturgického vyložení. A také v rovině herectví se režie místy bohužel spokojuje s prostými aktualizačními ornamenty, jakým je například stylizace tety Juliany (Veronika Janků) do podoby stereotypní tchyně, která s oblibou otravuje manžele Tesmanovy svými zdlouhavými návštěvami (opakující se výkřik „Já už jdu!“). Když ve druhé polovině konečně vysvitlo, že Bodó ví, o čem a jak chce tuhle Hedu hrát, nezbývalo mi než si povzdechnout, že jsem se k tomuto jádru musel jako divák prokopávat opravdu dlouho.

VOJTĚCH VOSKA

foto Patrik Borecký
o insenaci budeme psát v SADu 3/2026