Kachna à la thèse
Už dlouho se v českém divadle neobjevila inscenace tak silně - jak se říkává - vyhajpovaná jako Fričova Divoká kachna v Národním divadle Brno. Stalo se tak ovšem z velmi dobrých důvodů: Jan Frič a dramaturgyně Marta Ljubková za sebou mají úctyhodnou sérii titulů, ve kterých prokázali, že dovedou ze zastaralého nebo dokonce domněle nehratelného textu vyloupnout živé jádro a neprvoplánově, ale účinně se dotknout aktuálních témat (viz Vassa Železnovová, Krkavci, a také Bakchantky, na kterých se Ljubková nepodílela).
Tentokrát je ale s lítostí nutno napsat, že přesně v tomto klíčovém ohledu brněnské nastudování Divoké kachny selhává. Frič přitom dokazuje, že se vypracoval na režiséra, který umí suverénně zacházet s velkým prostorem, aktéry vede k účinnému nepsychologizujícímu herectví (horší to bylo tentokrát se zpěvem, ale to jen na okraj), umí překlopit realistické dialogy i situace do výmluvných a zároveň efektních obrazů. Jenže co s tím, když celý tento sofistikovaný aparát slouží tomu, co je na Divoké kachně (a celém Ibsenovi) nejslabší a nejprotivnější: inscenace v podstatě jen ilustruje jednoduchou a jednoznačnou tezi, kterou navíc autor dle svého zvyku nechá jednoho z hrdinů zcela polopaticky přeříkat.
S trochou nadsázky si tak stačí poslechnout postavu doktora Rellinga, který všem na scéně i v hledišti ozřejmí, že za určitých okolností je lepší žít v klamné iluzi, zatímco zaťatí, sebestřední a do své ušlechtilosti zamilovaní světanápravci mohou napáchat víc škody než užitku. Jistě, kdo by proti takovému tvrzení protestoval, tím spíš, že světanapravovatelských figur tohoto typu se i dnes všude producíruje víc než dost (a to ve všech názorových bublinách, dodávám pro jistotu). Potíž je v tom, že Divoká kachna - na rozdíl od inscenací zmíněných v úvodu - nesděluje o moc víc, nedokáže téma nově nasvítit, zařadit do aktuálních souřadnic, nahlédnout z více úhlů nebo zproblematizovat. Setrvává u prvotní teze a od ní přímočaře odvozených, průhledných postav, u kterých je všechno jasné hned na první pohled nejspíš i tomu, kdo text předem nezná. Dvěma slovy: promarněná šance.
VLADIMÍR MIKULKA
více zde
foto web ND Brno
o inscenaci budeme hovořit v březnovém vydání redakčního podcastu SADu Záhledy a bude o ní psát Vojtěch Voska v SADu 2026/3
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme