Mikulka: Višňový sad (Husa na provázku)

Zatřepat a vyklopit

Když se člověk zabývá divadlem delší dobu, nevyhnutelně se stane obětí syndromu, který by bylo možné popsat jako „tohle už jsem viděl x-krát“. Čechov napsal her jenom pár, docela se mu povedly, hrají se pořád dokola a jsou tak v tomto smyslu v obzvláštním ohrožení. Profesionální divák je zkrátka v silném pokušení nadhodnocovat inscenace, které známou předlohu důkladně rozcupují a nabídnou něco, co na dané téma k vidění ještě nebylo. Nebo alespoň ne tak často. Mikuláškův Višňový sad mě příjemně překvapil přesně v tomto smyslu.

Varyš: Ke kritické metodě Vladimíra Mikulky

Na způsobu, jakým Mikulka uvažuje (píše) o divadle, mě toho irituje víc, ale vypíchl bych dva poměrně specifické body. Za prvé, tendence rozhodovat, co se hodí pro které publikum "Naše třída" je pro něj příliš "polská", tudíž je zřejmě nevhodné ji dávat kdekoli jinde než v Polsku; Den opričníka je zas příliš "ruský". Tento argument nevytahuje u starých her, pokládaných za klasické (co taková "skotská hra"?), ale ani u některých konverzačních dramat současných - třeba u inscenací jeho oblíbeného Dejvického divadla. Zdá se tedy, že jako nevhodné ("nečeské") traktuje témata a náměty, které se nedotýkají jeho osobně, nikoli prostředí, za nějž se (v takovém případě) vydává.

Druhý, o něco závažnější problém, je známý každému, kdo občas Vladimíra Mikulku potká po představení. Už jsem tu scénu zažil mnohokrát - vyjde skupina nadšených diváků a venku stojí zamračený VM a vysloví neprůstřelnou větu: "a četli jste tu hru?". Jindy v debatě se zklamanými diváky odtuší, že "četl hru a ta je mnohem lepší". Horší je, když tuto jinak jistě chvályhodnou znalost předlohy promítá do svého psaní o divadle - což se stává pravidelně. Přečte si text, vytvoří si o něm nějakou představu a recenzi pak vystaví na tom, že režisér interpretuje text jinak. Kromě toho, že porovnání výsledného tvaru s literární předlohou je sice možná, ale zdaleka ne jediná varianta, jak k hodnocenému dílu v recenzi přistupovat, Mikulka jednoduše nahrazuje hodnocení (a analýzu) inscenačního díla výkladem své vlastní představy o dané divadelní hře (románu, filmu). Výbor z recenzí Vladimíra Mikulky, pakliže by jednou vyšel, by docela dobře mohl mít podtitul Komentovaný přehled dramatické literatury.

Mikulka: Krysař (Klicperovo divadlo)

Jsou inscenace, ve kterých jakýmsi záhadným způsobem nevychází skoro nic. Přestože se, racionálně vzato, nezdá, že by byly vymyšlené od základu špatně. Jan Frič se chtěl vcelku pochopitelně vyhnout Dykovu romantickému patosu, z dnešního pohledu poněkud rozbředlému, a místo toho zabředl do bažiny, kterou by asi jen velký optimista či fanoušek mohl nazvat postmoderním úletem.

Mikulka: Den opričníka (Studio hrdinů)

Karel Dobrý je herec, ze kterého charisma téměř stříká. A to třeba i v představení, které je samo o sobě poněkud sporné. Dokud se lze ve Dni opričníka soustředit pouze na to, jak postupně buduje svou postavu, je to výborné. Jenže ve chvíli, kdy je ona postava úplně „jasná“ (což je asi v polovině) náhle už není po této stránce co dodat. Pozornost diváků se přesune k tomu, co vlastně představení sděluje – a začínají problémy.

Škorpil: Den opričníka (Studio hrdinů)

Zhruba polovina Dne opričníka v režii Kamily Polívkové je mimořádný zážitek. Asi tak dlouho vydrží inscenaci táhnout okouzlení Karlem Dobrým. Střídá polohy i nálady, chvíli stylizovaně recituje Sorokinův pseudovznešené tirády aby se třeba vzápětí šel zcela civilně a chladně profesionálně napít. Je publiku „otcem“ milujícím i trestajícím (a to i velmi kontaktně a tvrdě). Jeho výkon je o poznání artistnější, nápadnější či očividnější, než v Církvi, ale stále je tu přítomná kdysi ne vždy vídaná lehkost a hravost.

Jak ale toto „kouzlo“ mizí, jak se začíná ohrávat, vystupuje do popředí konstrukce inscenace a s tím pomalu i poznání, že nic nového a překvapivého se už asi nestane. Že Karel Dobrý již jen dohraje „jeden den v životě Andreje Daniloviče“, opričníka, neboli strážce „všeho správného“ v antiutopickém obrazu Ruska roku 2027. Inscenace pohříchu negraduje a se vkrádající se únavou se vtírá otázka, co víc, než jen jakési pozadí k exhibici (myšleno částečně v dobrém) Karla Dobrého nabízí.

Mikulka: Kabaret Kafka (Reduta Brno)

Přehnaná očekávání jsou zrádná věc. Na Kabaret Kafka jsem se do Švandova divadla přihrnul se spoustou dalších natěšených pražských divadelníků, a ono to bylo takové… takové jaksi nijaké. Daniel Špinar totiž nejde o mnoho dál než k pouhé ilustraci jednotlivých částí proslulého Kafkova dopisu. Často tak navíc činí způsobem, který zaráží divadelní nenápaditostí a prvoplánovostí. Nebo naopak: u řady nápadů není zrovna zřejmé, proč se ocitly právě tady. Platí to ostatně pro celou základní stylizaci do podoby blyštivě pokleslého kabaretu otočeného zády k publiku. Pár úvodních momentů je vtipných, jenže pak už to spíš překáží.

Švejda: Kabaret Kafka (Reduta Brno)

Kabaret Kafka má charakter školního cvičení. Školitel (dramaturg Dora Viceníková) stanovil zadání: zdivadelnění Kafkova Dopisu otci. Řešitel (režisér Daniel Špinar) nejprve zvolil jeden z možných zajímavých přístupů k dílu - žánr kabaretu, načež následuje samotný proces převodu do divadelního jazyka: série etud, vymezených jednotlivými tematickými okruhy dopisu. Tu jde o etudy nápaditější (Kafkův vztah k ženám), tu méně (pasáž věnovaná matce), stále ale jde jen a jen o etudy; cvičení jeví únavně dostředivý ráz, pohybuje se toliko v mantinelech zadání, přihlížejícím nenabízí žádné nové poznání. Školitel řešiteli při zadání možná řekl: Kafkova práce je podstatná pro pochopení spisovatelova života a díla. Ale v čem a jak se to projevuje, to se z práce řešitele nedozvíme... Za tři?

Škorpil: Demo Demokracie (Studio Ypsilon)

Holičkovo Demo Demokracie připomíná v mnoha ohledech performance Jiřího Adámka. Také se zde pracuje s jazykem, který Holiček v přesně odměřovaných blocích nechává pětici herců improvizovaně i vázaně variovat, skládat a rozkládat. Je to sice místy poněkud mechanické s rychle čitelným „klíčem“, ale vždy vlastně alespoň trochu zábavné a – s odpuštěním - roztomilé.

Těžkou zkoušku pro diváky však představuje úvodní půlhodina strávená společným sledováním přímého přenosu zpráv TV Nova. Pro jen trochu inteligentního diváka (ale který jiný do Ypsilonky na Holička přijde?) je to čiré utrpení, které je opravdu k nepřečkání.

Zahálka: Hráči (Komorní scéna Aréna)

O ostravské Aréně se už dlouho říká, že je to "takový ostravský Činoherák", a nikoliv náhodou se tu na repertoáru čas od času objeví něco ze slavných "činoherákových" titulů (vzpomeňme třeba Penzion pro svobodné pány). Navíc tu je dlouhodobě patrná orientace na ruskou dramatiku od klasiků po Koljadu, takže je docela logické, že se tu v režii Ivana Krejčího na repertoáru objevili Gogolovi Hráči - text sice vděčný, ale věru nesnadný, na němž si lze moc pěkně vylámat zuby. Aréna si zuby nevylámala, ba naopak: Hráči tu přinášejí ryzí potěšení z perfektní herecké souhry, která upomene na podobné zážitky z Dejvic. A krom toho člověka znalého textu a jiných inscenací dovede mnohdy potěšit tím, jak jsou některé situace vyložené a udělané. Ovšem: žádný dramaturgický objev ani velká inscenační originalita, zkrátka jen výtečná činohra. Už dlouho mě nic nepotěšilo tolik.

Více v recenzi, která vyjde v HN (snad během příštího týdne). Info o inscenaci zde.

Mikulka: Úsměv Dafné (Rokoko)

U příležitosti prezidentských voleb, ovšem amerických a dokonce už těch minulých, jsem se kdesi dočetl zajímavou věc. Jednou z metod, kterou politologové analyzují projevy kandidátů, je cosi jako škrtací test. U každé věty se pečlivě posoudí, jestli něco sděluje nebo je jen hezky znějícím ornamentem – a ve druhém případě se škrtne. Přeborníkem je údajně Barack Obama, z jehož květnatých projevů prý po této operaci nezůstane skoro nic. Nejspíš právě proto mu veřejnost tak ráda naslouchá, myslíme si my, oškliví cynici.

A právě na tohle jsem si vzpomněl v Rokoku při sledování představení Úsměv Dafné. Italský dramatik Vittorio Franceschi toho vložil do hry opravdu spoustu.