Zhruba polovina Dne opričníka v režii Kamily Polívkové je mimořádný zážitek. Asi tak dlouho vydrží inscenaci táhnout okouzlení Karlem Dobrým. Střídá polohy i nálady, chvíli stylizovaně recituje Sorokinův pseudovznešené tirády aby se třeba vzápětí šel zcela civilně a chladně profesionálně napít. Je publiku „otcem“ milujícím i trestajícím (a to i velmi kontaktně a tvrdě). Jeho výkon je o poznání artistnější, nápadnější či očividnější, než v Církvi, ale stále je tu přítomná kdysi ne vždy vídaná lehkost a hravost.
Jak ale toto „kouzlo“ mizí, jak se začíná ohrávat, vystupuje do popředí konstrukce inscenace a s tím pomalu i poznání, že nic nového a překvapivého se už asi nestane. Že Karel Dobrý již jen dohraje „jeden den v životě Andreje Daniloviče“, opričníka, neboli strážce „všeho správného“ v antiutopickém obrazu Ruska roku 2027. Inscenace pohříchu negraduje a se vkrádající se únavou se vtírá otázka, co víc, než jen jakési pozadí k exhibici (myšleno částečně v dobrém) Karla Dobrého nabízí.
Jak ale toto „kouzlo“ mizí, jak se začíná ohrávat, vystupuje do popředí konstrukce inscenace a s tím pomalu i poznání, že nic nového a překvapivého se už asi nestane. Že Karel Dobrý již jen dohraje „jeden den v životě Andreje Daniloviče“, opričníka, neboli strážce „všeho správného“ v antiutopickém obrazu Ruska roku 2027. Inscenace pohříchu negraduje a se vkrádající se únavou se vtírá otázka, co víc, než jen jakési pozadí k exhibici (myšleno částečně v dobrém) Karla Dobrého nabízí.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme