sobota 9. února 2013

Mikulka: Den opričníka (Studio hrdinů)

Karel Dobrý je herec, ze kterého charisma téměř stříká. A to třeba i v představení, které je samo o sobě poněkud sporné. Dokud se lze ve Dni opričníka soustředit pouze na to, jak postupně buduje svou postavu, je to výborné. Jenže ve chvíli, kdy je ona postava úplně „jasná“ (což je asi v polovině) náhle už není po této stránce co dodat. Pozornost diváků se přesune k tomu, co vlastně představení sděluje – a začínají problémy.

Prvním problémem je, že režisérka seškrtala příběh takovým způsobem, že vlastně obsahuje všechno a nic. V úvodu, kde se hovoří o trestání nehodných umělců, je to ještě zřejmé, postupem doby ale působí řada pasáží bez příslušného kontextu poněkud dosebezavinutě. Klíčový problém však souvisí s přenesením samotného románu do českého prostředí: pro vlastenecky naladěné Rusy a ctitele Putina musí být Den opričníka plivnutím do tváře, pro opozici provokativně formulovaným manifestem vzdoru. My Češi si spíš potvrdím, co jsme si o Rusácím mysleli už dávno.

Ale aby kritické výhrady nepřevážily více, než je zdrávo: sledovat výkon Karla Dobrého byl zážitek „an sich“. S klidným svědomím si lze napsat první letošní poznámku do zápisníčkové kolonky „nezapomenout při nominacích na Radoka“.

recenze vyjde v Respektu 18.2.
více informací o inscenaci zde





2 komentáře :

  1. Vladimíre, zareaguji na Tvůj příspěvek - inspirovaná debatou jinou, leč na Opričníka narážející... Přemýšlela jsem dlouze - od reprízy, na které jsme se viděli, už přeci jen uplynul týden... ale až teď si troufnu jistěji napsat svou malou polemiku.
    Předesílám, že souhlasím s názorem, že dominantní část večera patří Karlu Dobrému a jeho hereckému výkonu. Také předesílám, že mám sama pochyby o té dramatizaci, ale netroufnu si posoudit příkřeji, na to bych potřebovala ještě aspoň jedno zhlédnutí. Mé pochyby patří řazení scén, jejich přechodu a jakási nerozhodnost mezi tím ukazovat opričníka a ztělesňovat opričníka - tedy hrát o něm, nebo hrát ho. 
    Knihu /ani dramatizaci/ jsem dopředu nečetla, knihu dočítám nyní ex post. A teď se dostávám k té polemice - není mi jasné to problematizování přenesení románu do českého prostředí. Chápu, že chceš nějaký výklad, interpretaci textu pro český kontext... Přijde mi to podobné, jako bys žádal, že tu knihu můžeme číst jen v originále, protože český překlad - řekneme jako typ transpozice - už tomu něco ubírá a něco nedoříká. Z toho, co říkáš, pro mě vyplývá: že buď to můžou inscenovat jenom Rusové, protože ti tomu jediní můžou rozumět, nebo to si vezmeme téma, motiv a adaptujeme ho na naše prostředí, ale to už nebude Den opričníka, ale úplně jiný příběh. Stejně tak - zkusme na chvíli připustit, že ne všichni si o Rusácích něco dávno myslí, nebo myslí, ale mylně, zkresleně, nedostatečně - divák si může nějakou domněnku stvrdit, nebo rozšířit.
    Souhlasím, že zhruba v polovině děj trochu padá - ale zároveň si nemyslím, že by nebylo jasné, co nám sděluje. Ukazuje mocenskou strukturu, moc a bezbrannost, druh fanatismu - vůči Gosudarovi - vůči svému poslání... pro mě to bylo sdělení a nikterak bezvýznamné i v dnešní době a v českém kontextu. 

    OdpovědětSmazat
  2. Já už to víceméně napsal v diskusi s Vojtěchem, ale abych nezůstal dlužen odpověď: nemyslím si – a taky jsem to ani nikde netvrdil – že je to román nebo hra JENOM pro ruské publikum. Ale trvám si na tom, že pro neruské publikum nutně ztratí nezanedbatelnou část svého náboje. Je přece něco jiného, když někdo mlátí přímo do tebe nebo mlátí do někoho jiného a ty se na to díváš. Intelektuální porozumění či empatie je zkrátka něco docela jiného než dostat přímo po hubě.


    Jiná věc je, jestli si z toho dokážou inscenátoři vzít něco obecnějšího, něco, co je podstatné i pro české publikum. Ta témata, která zmiňuješ ty, se samozřejmě nabízejí – ale neřekl bych, že by kterékoli z nich zrovna v téhle inscenaci nějak zvlášť silně rezonovalo. Právě proto si myslím, že představení citelně ovadlo právě ve chvíli, kdy Dobrý definitivně vybalil karty a do popředí se tím pádem dostalo cosi jako téma inscenace. Respektive otázka, jestli obsahuje ještě něco jiného než Dobrého výkon (který je samozřejmě naprosto "nadnárodní"). Mně se zdálo, že to, co inscenace nabízela "kromě Dobrého", bylo příliš neurčité a matné. Jinými slovy: že se ve Studiu hrdinů nepodařilo z "ruské" hry vydolovat cosi dostatečně silného pro publikum, které se na Rusko a jeho otázky dívá zvenčí. Abych se vrátil k úvodnímu přirovnání: mě tam jakožto nerusa nijak přímo netloukli a "cizí" rvačku mi nedokázali zprostředkovat natolik vtahujícím způsobem, abych měl pocit, že se mě nějakým - jakýmkoli - způsobem týká.

    OdpovědětSmazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme