Škorpil: Mileniny recepty (Studio hrdinů)

„Já se řítím“, říká o sobě Milena Jesenská, když popisuje svůj styl chůze, tolik odlišný od cupitavých krůčků vídeňských dámiček. Podobně se dlouho řítí i Mileniny recepty. Zejména díky Ivaně Uhlířové (Milena), která znovu prokazuje svůj komický talent a zálibu v klaunské až slapstickové expresi. Naďa Kovářová jako Krejcarová je usedlejší, zemitější a méně stylizovaná. Uhlířová Kovářovou dlouho přehrává a byť Simona Petrů s Kamilou Polívkovou evidentně zamýšlely vytvořit mezi nimi rovný vztah ženského srozumění (jako dospělé ženy se Jesenská s Krejcarovou nikdy nepotkaly), o vyrovnání sil lze hovořit jen v okamžicích kdy herečky „vypadnou z role“ (rozlišit míru improvizace po jediném zhlédnutí samozřejmě nejde). Stačilo by přitom na straně Ivany Uhlířové v první půlce jen trochu ubrat a divák by měl více příležitostí nesledovat jen akce (jakkoli zábavné), ale i text. Na premiéře i proto patřily k nejlepším momentům vězeňské scény a zejména pak vyznání Krejcarové Egonu Bondymu a vzpomínky Jesenské na vztah s Kafkou. Čisté, ztišené a přitom nesamozřejmé a osobité. Jen škoda že Kamila Polívková neodolala – podle mne pro ni bohužel tradiční – potřebě ilustrovat a doslovovat a tak jednak nechá Uhlířovou zbytečně se „převléknout“ za Bondyho a dohrávat (a zároveň na jevišti rušit) Krejcarové vyznání. Za stejně zbytnou považuji i celou závěrečnou scénu, kdy již dříve vyřčený a několikrát zopakovaný vztah obou žen k mužům, ještě musí znovu názorně předvést, tentokrát dokonce s nešťastným figurantem.  

Mikulka: Golem (Štvanice)

Kolega Zahálka se ve své poznámce ke Golemovi tajuplně omezil na několik praktických rad, zakončených doporučením dotyčné představení navštívit. V tomto bodu s ním nemohu než souhlasit, ale kromě toho, že se připojím s doporučením, zkusím doplnit též pár o malinko konkrétnějších bodů.

Na Štvanici je to podivné, dráždivě neuspořádané a obtížně sledovatelné divadlo-nedivadlo, a právě to je jeho hlavním půvabem. Jako kdybyste se snažili usilovně odhadovat napínavý příběh podle listů, vytrhaných z knihy a rozházených po prostoru poněkud vybydlené vily. A přitom by dělal své i vytrvalý průvan.

Velemanová: O malém arogantním „Z“

Divadlo Na zábradlí změnilo své logo

Divadlo Na zábradlí se zbavilo svého „rodinného stříbra“, odhodilo nestárnoucí a nezapomenutelné logo, vytvořené před půlstoletím grafikem, malířem a scénografem Liborem Fárou a nahradilo je novým (jeho autorem je Pavel Lukáš). Do důvodů, proč tak divadlo učinilo, mi nic není (i když by mě sakra zajímaly), určitě má na to právo. Dokonce jsem v té „fárovské“ lince, do níž je vetknut versálkami název divadla, našla i jakousi kontinuitu. Dekorativnější, komplikovanější motiv „zábradlí“, vystupující z Fárovy legendární značky, je minimalizován do oné strohé čisté linky. Ovšem „Z“ v kruhu, kutálejícím se po tom strohém zábradlí, evokuje logo „Zetoru“„Barumu“, nemá vtip ani přesah (jako např. logo-kolečko německého divadla Volksbühne),  působí na té docela půvabné kolejničce nějak jalově, osaměle, Začátečnicky, neváhala bych říci, až připitoměle.

Zahálka: Golem na Štvanici (Tygr v tísni)

U málokteré inscenace jsem si tak jistý, že čím méně člověk dopředu ví, tím lépe, než u nového meyrinkovského projektu spolku Tygr v tísni (v čele s režisérem Kristiánem Kubákem a dramaturgyní Marií Novákovou) - takže namísto recenzní glosy pár věcí, které byste podle mě asi vědět měli.

Mikulka: Letní Letná (Cirkör & Les Colporteurs)

Vážný pohled přímo do očí

Obě hlavní hvězdy letošní Letní Letné si byly v čemsi podobné: jak Cirkör, tak Les Colporteurs se snaží kombinovat ryzí cirkusácká čísla s pokusy o vytváření čehosi hlubšího. V obou představeních se tak pravidelně objevovaly pasáže, které působily asi jako když se vám někdo uprostřed vyprávění dobrodružných historek upřeně zadívá zblízka do očí, chytne vás za ruce a na pár vět přejde do smrtelně vážného tónu. Pokud se mu přitom přes veškerou snahu nepodaří říci cosi opravdu zásadního, není to úplně příjemné, snad se lze cítit i trošinku trapně. Ale lze to vidět i z lepší strany: pokud tomuto zlozvyku holduje vypravěč jinak zábavný a sympatický, dá se to bez velké újmy vydržet. 

Šotkovský: Jiráskův Hronov (závěrečná bilance)

TOP 6 (abecedně, bez udání pořadí)

1. Kytice (DS Korek Praha)
2. Pohyblivé obrázky (Hana Voříšková a MUZIGA)
3. Rozpal mě, sakra! (DS Saši Liškové Jihlava)
4. Srnky (DS Ty-já-tr/HROBESO Praha )
5. Testosteron (Divadlo Point Prostějov )
6. Uměl lítat (Někdo Jaroměř)

Šotkovský: Jiráskův Hronov (sobota 10. 8.)

Letošní Hronov byl divadlem opravdu přeplněný, navíc díky "pozitivní diskriminaci činohry" se ty inscenace dost prodloužily, takže poslední den jsem pojal poněkud v relaxačním tempu. Vypustil jsem s těžkým srdcem i Pratchettovu Maškaráku z Přerova, i dvojblok představení z dětské scény a vyrazil pouze do sokolovny na trojici postupujících z Wolkrova Prostějova. Nepamatuji, že by se někdy dorazila z Prostějova na Jiráskův Hronov takhle silná sestava inscenací. A zároveň, že velmi rozumím profesoru Císařovi v jeho tradičních pochybnostech stran divadla poezie – dvě ze sobotní trojice inscenaci se do jeho škatulky vřazují dosti těžko.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (pátek 9. 8.)

Někdy se stane, že člověku prostě dojde trpělivost pro určitou divadelní poetiku a má pocit, že čas, který chtěl v životě strávit sledováním inscenací daného souboru, už vypršel. (Výhled na řeku Labe, Divadlo kámen Praha)

Někdy se stane, že člověk dokáže odpustit bezelstné sousedské inscenaci průměrného amerického bulváru leccos a díky tomu se většinu času dobře baví, ale záplava sentimentu valící se z jeviště ho v poslední třetině zcela dorazí. (Potichu to neumím, jsem vášnivej, DS Vojan Hrádek nad Nisou)

Někdy se stane, že se na plátno promítá solidní videoart a před ním dva androgynní chlapci předvádí svou roztomile naivní představu o tom, co je to performování. (Z 00, ON AN)

Někdy se stane, že je inscenace prostě zázrak a člověk jí pak odpustí i to, že to napodruhé menší zázrak než napoprvé. (Pohyblivé obrázky, Hana Voříšková a MUZIGA)

Šotkovský: Jiráskův Hronov (čtvrtek 8. 8.)

Otázky a odpovědi aneb Třikrát smířlivost recenzentova

Proč se radovat z inscenace kabaretní hříčky nikoli valné úrovně a dokonce ji brát jako jednu z nejlepších hronovských produkcí? Protože se udál (stejně jako u prostějovského Testosteronu) příběh pozdvižení textu - postavy, které v předloze jsou spíše chodícími vtipy jsou zahrány s něžným pochopením pro svou bizarnost. Kromě toho, že je humorný potenciál textu využit na maximum, tak inscenace najednou získá i jistou poetickou kvalitu. (Srnky, Ty-já-tr/Hrobeso Praha)

Luděk Richter z Jiráskova Hronova - VI. - čtvrtek

Čtvrtek - den insitní, ne-li naivní

Ty-já-tr/Hrobeso Praha: Srnky. Text opravdu jen nahozený: těkavý, kompozičně chaotický, každou chvíli o něčem jiném, upovídaný..., jakkoli vtipný. Herecké provedení sympaticky autentické.

Symposion Třebechovice pod Orebem: Makaphovy dary. Tři africké pohádkové bajky prolnuté poznáním, že i vypravěč mouder dokáže být slepý, když jde o něj samého. Až příliš víry v to, že dětem je vše třeba dát po lopatě, zabalené hezky barevně a s veselými kudrlinkami kolem. A podivná naučení typu: říkej pravdu, ale dej si pozor, kde se to hodí.

Stodvacetičlenný VOLN (Valašský orchestr lidových nástrojů) Vsetín: Oslobodená slibka. Lidová opera (přesněji zpěvohra) složená souborovým dirigentem z a na motivy lidových písní.