Šotkovská: Maryša (HaDivadlo)

Sezóna s názvem „Hrdinové a monstra“, kdy se HaDivadlo, běžně se orientující na autorskou nebo současnou dramatickou tvorbu, rozhodlo dát příležitost mladým režisérům a starým ověřeným textům, zatím vypadá jako trefa do černého.

Ani Amslerův Platonov, ani teď Maryša Lukáše Brutovského nejsou sice inscenace bez problémů, pozitiva každopádně převažují.

Brutovskému dík za to, že rehabilituje režii, která bývá v novinách častována trošku hanlivým přívlastkem „neviditelná“. Tu režii, která nespoléhá v prvé řadě na režisérovu imaginaci a práci s vizuálem a uvědomuje si, že jevištní minimalismus klade maximální nároky nejen na hereckou práci. To, jak Brutovský pracuje s napětím a gradací ve třetím hospodském dějství, kdy se s každou přicházející postavou atmosféra zahušťuje až k nesnesení, je bezmála strhující. (Škoda jen, že mu to podobně nevyšlo i v závěru.)

A taky dík za to, že dal příležitost předvést se členům „starého“ HaDivadla v nejlepším světle. Cyril Drozda se vymanil z omezení svého specifického hereckého typu a hlouběji posazeným hlasem a staženou gestikou hraje Vávru jako klidného, rozumného, téměř chápajícího vdovce, ze kterého se až za zavřenými dveřmi mlýna stává v podstatě sadista.

Typově přesně se naopak s Lízalem potkal Miloslav Maršálek, přes kterého by se dala inscenace číst vlastně jako antická tragédie, kdy je Lízal potrestán za svou donebevolající zpupnost, za neochvějnou víru v sebe jako dobrého hospodáře, který pevnou rukou vládne gruntu i rodině. Jeho rozmarné furianství pramenící z toho, že se z ničeho dokázal vypracovat na bohatého sedláka a „pana radního“, se následně mění ve vzteklou deziluzi zlomeného alkoholika, který se neumí smířit s tím, že ho jeho instinkty zklamaly. Pro mě nejen výkon představení, ale i nejlepší role, ve které jsem Maršálka kdy viděla.

Recenze vyjde v SADu.