Šotkovský: Silvestrovské poselství – o kritice a divadelnících stokrát znova a ještě jednou

Nějakou dobu jsem se snažil následující text pojmout jako souvislý manifest na téma „Co od té kritiky vlastně chceme“. Nakonec jsem to nedokázal, nabízím tedy jen hrst nesouvislých, nijak původních postřehů, k nimž mě inspirovaly některé zdejší metakritické diskuse.

1) Ano, bonmot Milana Lasici „My herci vítáme každou kritiku – pokud je pozitivní“ je nadsazený jen velmi málo, v tomto smyslu si netřeba nic zastírat. Není na druhou stranu pravda, že je chvála jako chvála – jsou kritická ústa, která i když zapějí vyslovený paján, tak se tím soudný divadelník kolegům nechlubí. Na druhou stranu – i ty nejhloupěji napsané kladné kritiky čtou diváci, dramaturgové stagion a především rodiče a zapamatují si z nich pouze to, že byly kladné, nikoli to, kdo a jak špatně je napsal.

Mikulka: Hamlet (Švandovo divadlo)

Dnes nešermujeme!

S Hamletem je to těžké. Nestačí jen solidně převyprávět příběh a spoléhat na to, že hra je sama o sobě dostatečně povedená, aby byli spokojeni alespoň ti, kteří ve zdejší průběžné debatě o interpretaci stojí na brněnské straně barikády. Míst, jejichž konkrétní podobu režisér nějak vymyslet musí, je v Hamletovi spousta. O celkovém vyznění ani nemluvě. A ještě ke všemu to zatracené šermování. Za Shakespeara to byla pro herce příležitost předvést své umění v disciplíně, ve které se diváci dobře vyznali, dnes spíše výzva režisérovi - aby předvedl, jak vynalézavě a originálně se s tím trapnem hrozícím výstupem umí vyrovnat. Herci si to mohou vynahradit předvedením kulturisticky vypracované postavy, pokud nějakou mají.

Vánoční poselství

Byl Štědrý večer a kritik seděl zachmuřený u vánočního stromečku. Byl sám. Nikoho neměl rád a nikdo neměl rád jeho. A jak tak zachmuřený seděl a naslouchal, jak za zdmi jeho bytu vládne v rodině ordinérního souseda spokojená nálada, začalo mu být všeho a všech líto...  „Davide, Dane, Dušane, Honzo, Doro, Petře, i ty Jane Antoníne – promiňte. Byl jsem na Vás tolikrát zlý. Psal jsem o Vás nehezky a přitom si neuvědomoval, kolik Vám to všechno dalo práce, s kolika lidmi jste se nad tím trápili - a já, za pár minut, na Vás nakydal tolik špíny.“
Příspěvek uložil do konceptu, vypnul počítač a spokojen, že ulehčí svému svědomí, zasedl k televizi, kde právě dávali záznam jednoho známého divadelního představení. „No co je tohle za hrůzu?! Tohle je scénografie?! A herci! Šmíráci! Má to vůbec nějakou režii?! “ … Náhle si uvědomil, že je zase tím kritikem jako vždycky býval, že zase dští síru a nic než síru a zdrcen tím poznáním, šel ke svému stromečku a na mašličce od dárečku, který si sám sobě nadělil, se na něm oběsil...

Přátelé, mějte rádi své kritiky. Myslí to s vámi dobře. Jsou to lidé jako vy. I když se to nezdá. Jsou sice trochu zvláštního ražení, ale také mají srdce a cítí to co vy.

Tak šťastné a veselé.

Mikulka: Ďábel spí v kříži na kozách (Divadlo Na zábradlí, Eliadova knihovna)

Všechno se dost dobře vidět nedá. Ale někdy přitom dojde k vynechávkám, kterých lze zpětně docela litovat. Já třeba teď lituji, že jsem pečlivěji nesledoval inscenace Jana Kačeny v končící Eliadově knihovně. Jedinou jeho režii jsem viděl přesně před dvěma lety v Alfredovi ve dvoře, bylo to divoké a vůbec ne špatné. Jenže pak mi to nějak nevycházelo. Až do poslední adventní neděle, na kterou byl velmi příhodně zařazen titul Ďábel spí v kříži na kozách.

Mikulka: Kitchen Drama (Alfred ve dvoře)

Zmarněná mana namakaných pokrmů

Tak tohle jsem v divadle už hodně dlouho nezažil. Přinejmenším od dávné návštěvy Divadla pod Palmovkou, kde si kaskadérsky troufli na dopolední čechovovské představení pro učňovskou mládež. Jenže zatímco v případě hlediště plného znuděných puberťáků lze komplikace očekávat, na premiéře v Alfredovi jsem jenom zíral. A nejen já.

Just: Divadlo je past X. (Miloš Ubu)

Předem říkám, že jsem na to šel bez velkého očekávání a vysokých měřítek, vstřícně vyladěn už rozdávaným pivem a bigbítově vyhulenou dechovkou, jež čím víc řvala, tím víc s duchem doby i tématu představení rezonovala (a to, aniž mi tvůrci předem říkali: dechovka a pivo je špatně). Vyladili mě však v tom studeném foyeru do nejhřejivějšího pozitivna také diváci. Jak jsem zjišťoval před i během představení, byli to tvorové s podobně nastaveným kódem vnímání a prahem citlivosti na lumpárny politické i jazykové, a byl jsem rád, že jsem se uprostřed nich, spřízněn volbou, ocitl. Vždycky jezevce mého typu, vyšťouraného v noci z nory denního sepisování, študování nebo učení, nadmíru potěší ta, omlouvám se za ten patos, pospolitost. Fyzická, hmatatelná a cítitelná, nikoli virtuální přítomnost stovek bližních podobného naladění – nelze to dost ocenit zvláště ve světě milionů izolovaných veřejných samot – kdyby to byly aspoň „samoty u lesa“, ale jsou to jen „samoty u netu“ . V ty se svět rozpadl po explozi informační bomby, ale to vám, jedné z těch tisíců izolovaných buněk po explozi, určitě neříkám žádnou novinu. Chtěl jsem jen říci, že veškerý apriorismus, kladný nebo záporný, jsem na Nové scéně při představení Tomáše Svobody a Ondřeje Formánka Miloš Ubu spolu s kabátem odložil v šatně. Nebylo mi to nakonec nic platné.

Mikulka: Poslední trik Georgese Mélièse

S tak bezuzdným nadšením jako kolega Zahálka jsem sice z pražského hostování Posledního triku Georgese Mélièse neodcházel, ale příjemný divadelní zážitek to skutečně byl. Nemám nejmenších pochyb o tom, jak je těžké přijít s inscenací, která dokáže evokovat naivní a zároveň trochu poťouchlé nadšení, kterým dokážou sto let staré filmečky G.M. zaujmout i dnes. A vyhnout se přitom podbízivé roztomilosti. Nebo předvádět průhledně jednoduchoučké triky tak, aby neztratily své kouzlo - přestože nitky, na kterých se předměty zázračně vznášejí, celou dobu dobře vidíme. A už vůbec není lehké pohrávat si s tématem smrti tak, aby to dětem nepřišlo děsivé a dospělým hloupé. A aby se ze závěrečného vítězství nad kostlivci nestal kýč. To všechno se Jiřímu Havelkovi velmi slušně povedlo a zaslouží si plný respekt.

Just: Divadlo je past IX. (Televizní oslava)

A je to venku, pachatel odhalen! Konečně jsem na to po tolika letech marného psaní přišel, díky tomu, že se ke mně dostal studentský film dokumentaristů z FAMU Televizní oslava (jeho podstatné části byly odvysílány – kdy jindy, než v popůlnočních časech – v rovněž studentském, kvalitním a proto zrušeném magazínu Průvan). Dokument byl natočený ve dnech jubilujícího televizního média na Kavčích Horách v den „otevřených dveří“. Kromě tradiční televizní věrchušky, která ve své bohorovnosti dozajista ani sama netuší, jak moc pamětníkovi připomíná arogantním chováním, dikcí i namyšleným myšlením bodré šéfy normalizační televize (Milan Friedrich), vystupují v dokumentu i dvě krásné, snové osoby Friedrichových podřízených, dvojčat Gabriely a Simony Noskových. Ty už jsou cele zářivým plodem nových časů. Obě sice jakoby vypadly z nějaké anekdoty o blondýnkách, ale žerty stranou, věc je totiž smrtelně vážná: roztomilá dvojčátka zastávají na Kavčích horách veledůležité řídící funkce. Mimo jiné totiž odpovídají za sestavování, načasování i koordinaci programu, a tím i za profilaci jednotlivých veřejnoprávních kanálů, na níž měsíc co měsíc v Divadelních novinách marně žehrám.

Mikulka: Mission (Handa Gote)

Není to úplně běžné, ale občas se stane, že je jeden v divadle rád, že příliš nerozumí tomu, co mu vlastně představení chtělo sdělit. Přesně to se mi přihodilo v Alfredovi ve dvoře na premiéře Handy Gote. Inscenace Mission vychází z Burroughse a v programu se lze dočíst poněkud nabubřelé věty o „střetu lidské civilizace s přírodou“ nebo o tom, že jsme „svědky smrti jazyka, jeho degenerace na soubor pojmů“. Už tady si ovšem nejsem tak úplně jistý, jak moc je to míněno vážně a jak moc ironicky. Doufám spíše ve druhou možnost, ale ruku do ohně bych za to nedal.

Švejda: Hamlet (Švandovo divadlo)

Hamlet jako horečnatý sen jednoho emo–mladíka, který je „Mr. Lonely“. Jako hororový příběh pošahaného, panoptikálního panovnického dvora. Daniel Špinar dal textu, jak se předpokládalo, moderní tvář. Vizuál sedmdesátých let minulého století (děj jsem viděl situovaný do nějaké jihoamerické diktatury té doby), vyprávění přímočaré (nahlížející za básnivou, lyrizující masku Shakespearovu), názorné/doslovné, nervní (ano, i na olizování plexiskla došlo); přibližně do scény Poloniova zabití pravidelně odlehčováno drobnými vtípky, poté už hlavně ukřičené a běsnící (což působilo poněkud únavně).