Švejda: O politické satiře

Politická satira je žánr, který stojí na pomezí umění a žurnalistiky. Může sloužit jako lakmusový papírek aktuálního politického a společenského stavu v zemi. A pakliže dokonce začne opouštět formu, ve které se na divadle nejčastěji vyskytuje (kabaret) a intervenuje jinam, třeba do "závažnějších" útvarů, znamená to jediné: že se ve společnosti něco důležitého děje.

Škorpil: Dvojí domov (Jedl o.s. a Roxy NoD)

Varování občas beru na lehkou váhu. Takže když jsem v programu Dvojího domova viděl slova Adama Halaše o „intimním až básnickém duševnu“, přezíravě jsem se pousmál a pomyslel si něco o exaltované nadsázce. Jenže přesně tohle Jan Nebeský, Martin Dohnal, Alois Švehlík, David Prachař, Lucie Trmíková a Igor Korpaczewski v čepovské koláži servírují.

Mikulka: Dvojí domov (Jedl o.s. a Roxy NoD)

Lucie Trmíková, Alois Švehlík a David Prachař recitovali úryvky Čepových textů o stáří, umírání a smrti (povětšinou vážně, jen občas s trochou umírněné klauniády). Tu a tam zazpívali píseň s efektním živým klavírním doprovodem Martina Dohnala (bohužel dost mizerně). Za zády jim malíř Igor Korpaczewski postupně maloval velkoformátový obraz.

Mikulka: Hamleti (Divadlo Na zábradlí)

Věřím

Je to docela jednoduchý, logický a nijak zvlášť originální nápad: zahrát divadlo o tom, co si sami o sobě myslí herci, jak sami sebe vidí a z čeho mají hrůzu (o radostech se tu moc nemluví). A udělat to stylem, v jakém ti herci umějí s jistotou chodit; o režisérovi a dramaturgyni ani nemluvě. U kolegů kritiků sice Zábradlí s Hamlety nesklidilo žádné velké ovace, za sebe ale mohu říci, že jsem byl na předvánoční repríze velmi mile překvapen.

Mikulka: Bratři Karamazovi (Činoherní klub)

Čičvákovi Bratři Karamazovi končí tak trochu po sartrovsku, rozjuchaným mejdanem, se spokojeným starým Karamazovem jako ďáblem v obrysu rudě planoucích dveří. V pekelných plamenech skončí všichni - a ani o tom nevědí. (S takovým výkladem Dostojevského by se jistě dalo polemizovat, o to tu teď ale nejde.) Je to po všech stránkách nejpovedenější scéna celé inscenace; tím spíš, že si pro ní režie připravila půdu hodně důrazným vypíchnutím úvahy o tom, že nejnebezpečnějším ďáblovým trikem je přesvědčit lidi o tom, že vůbec neexistuje.

Škorpil: Na útěku (Adámek, Kanhäuserová, Nejtek)

Na útěku představuje v Adámkově tvorbě úkrok stranou. Inspirací byla prý inscenace Příběhy, kterou se scénografkou Ivanou Känhauserovou připravil zhruba před rokem (a o němž jsem psal zde). Stejně jako tehdy, stojí i zde v základu snaha pracovat asociativně s předměty a scénografií ve velmi volném slova smyslu.

Švejda: Můj dům, můj hrad (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Depresivní děti v nové inscenaci pokračují ve svém průzkumu "neobvyklého" na divadle, toho, co se na něm jaksi "nesluší", a dále svými interaktivními akcemi posouvají hranice mezi jevištěm a hledištěm, mezi účinkujícími a diváky (byť tentokrát nejdou tak daleko jako v předchozím Kabaretu Sade...). Tématem Mého domu, mého hradu je tajemství - co se jím  dnes vlastně ve všeobecně "sdílející" společnosti rozumí? Kde končí veřejný a kde soukromý prostor? A může být ona provázanost i k něčemu dobrá?

Švejda: Kopanec (Progresivní činohra! - Venuše ve Švehlovce)

Po ústeckém Činoherním studiu (glosa T. Brederové zde) nastudoval hru Andrese Veileho a Gesiny Schmidt Kopanec spolek studentů a čerstvých absolventů DAMU pod režijním vedením Adama Skály. Hru podle skutečné události (tři mladíci z jedné německé ost-vesnice surově zabijí svého kamaráda), vystavěnou jako série svědeckých výpovědí s případem různě zainteresovaných osob, pojímá jako soudní drama, jež svým kostýmním i jiným rázem nemá vlastně daleko od oblíbených českých realistických tragédií konce 19. století.

Mikulka: Dovršení trvalé snahy úzkého spektra odborné veřejnosti

Company.cz má v Komedii namále (už taky bylo načase)

Co se stalo: Společnost Divadlo Company.cz, která v roce 2011 vyhrála výběrové řízení na provoz Divadla Komedie, pobírala roční dvanáctimilionovou dotaci, na rok 2016 má dostat 4,7 milionu korun. Doba stanoveného pronájmu totiž uplynula a zmíněná částka má sloužit jen na dokončení sezony.

Co zaznělo z Komedie:
"Rozhodnutí grantové komise vnímáme jako dovršení trvalé snahy úzkého spektra odborné veřejnosti zabránit našemu divadelnímu spolku provozovat Divadlo Komedie"
"Vytvořili jsme čitelnou a jedinečnou divadelní značku v rámci celopražské divadelní nabídky."
"Grantová komise zcela přehlíží veřejný zájem a orientuje se jen dle svého osobního vkusu."

Mikulka: Erben - Sny (Handa Gote - Alfred ve dvoře)

Takže ještě jedno pokračování volného cyklu „mám rád divné divadlo“. I když tentokrát to není žádné překvapení, Handu Gote lze v tomhle oboru považovat za klasiku. Otázkou bývá jen to, jakou konkrétní podobu na sebe divnost vezme tentokrát.