Mikulka: Hamleti (Divadlo Na zábradlí)

Věřím

Je to docela jednoduchý, logický a nijak zvlášť originální nápad: zahrát divadlo o tom, co si sami o sobě myslí herci, jak sami sebe vidí a z čeho mají hrůzu (o radostech se tu moc nemluví). A udělat to stylem, v jakém ti herci umějí s jistotou chodit; o režisérovi a dramaturgyni ani nemluvě. U kolegů kritiků sice Zábradlí s Hamlety nesklidilo žádné velké ovace, za sebe ale mohu říci, že jsem byl na předvánoční repríze velmi mile překvapen.

A to třeba i ve srovnání s Požitkáři, o kterých píše v této souvislosti Jakub Škorpil tady. Vychází mi to totiž úplně naopak než jemu: přestože jsou Hamleti inscenace v první řadě veselá a ironická, zdá se mi, že na rozdíl od poněkud efektně morbidních Požitkářů nepostrádají pevné jádro. Že se dotýkají docela reálných hereckých frustrací a nejistot, že to nejsou jen bezbolestné scénky, směřující k čiré legraci nebo divadelní latině. Že nabízejí řadu docela silných pasáží, ve kterých se pod legrací skrývá škleb a pod šklebem třeba trocha opravdové hrůzy, pokud bychom to chtěli popsat pateticky. Třeba kombinace výstupů Jany Plodkové (ta byla mezi šesti muži jasnou hvězdou večera) jako mladé a staré herečky. Je to primárně velmi zábavné: sebevědomá mladá blbka sestřelí namachrovnaného kolegu pomocí tělesného triku s „malým zázrakem“, a pak to jako stará blbka na závěr trapné „zapomínací“ exhibice zkusí zopakovat. To, co napoprvé vyznívá vzdor vší vulgárnosti eroticky, působí napodruhé trapně, uboze - a bohužel až příliš uvěřitelně.

Konec konců velmi ochotně věřím i tomu, že pro herce musí být opravdu děsivé i slůvko „nevěřím“, které se tu ozývalo téměř refrénovitě. Škoda jen, že Hamleti měli tendenci občas sklouzávat buď k příliš jednoduchému vtipkování, nebo naopak k vážnosti poněkud těžkopádné. Pokud se jim podařilo balancovat kdesi hraně, byla to podívaná nejen velmi zábavná, ale i dost krutá.

více informací o inscenaci zde
foto Vladimír Kiva Novotný