Švejda: Osobní divadelní bilance 2016

Je konec roku, jde o blog, tak proč nebýt jednou trochu osobnější, že.
Viděl jsem během roku téměř osmdesát představení, z toho bylo na čtyřicet premiér. Jsem "reprezentativním" kritikem, který viděl aspoň to podstatné a který při tom nebyl aspoň trochu pragocentrický? Myslím, že ne. A tak se zase ankety SADu (byť redakce tentokrát výslovně píše: "čím více se vás zúčastní, tím pestřejší bude přehled toho, co má cenu zmínit, byť by Váš hlas byl ojedinělý") nezúčastním. Nepovažoval bych to prostě za seriózní.

Mikulka: Hovory na útěku (Divadlo v Dlouhé)

Hanušova a Bornova inscenace se důsledně drží úplně jednoduchého principu: několikaminutový rozhovor dvou čekatelů na pas (na forbíně) vystřídá kabaretně rozehraná písnička (v prostoru za nimi). A tak pořád dokola. Nic proti tomu, jenže co do poměru mezi hudbou a "povídáním" to dopadlo úplně obráceně, než jsem očekával. Byl jsem natěšeně zvědavý, jak v muzikantsky disponované Dlouhé naloží s mými letitými oblíbenci Tiger Lillies – a bylo z toho silné zklamání. Trochu jsem se obával, jak si dokážou poradit s Brechtem – a bylo z toho velmi příjemné překvapení.

Mikulka: TO (Jan Kačena - Utopia)

Že návštěva představení Jana Kačeny může přinést rozporuplný zážitek, není nic nečekaného. Dnešní premiéra nazvaná TO však byla rozporuplná trochu jinak než obvykle: po vynikající první polovině (asi půlhodinové) následovala o poznání matnější dohrávka (asi třičtvrtěhodinová), navíc viditelně nedozkoušená.

Etlíková: Festival d'Automne à Paris 2016 vol. 2

Po zážitku z Mýcení Krystiana Lupy uvedeného na plzeňském Divadle jsem se těšila na pařížská uvedení dvou jiných Lupových bernhardovských titulů. Mimo wroclavského Mýcení se zde hrála také krakovská inscenace Ritter, Dene, Voss z roku 1996 a vilniuská Didvyrių Aikštė (Náměstí hrdinů) z roku 2015.

Mikulka: Nora (Divadlo pod Palmovkou)

Jsem tak trochu na rozpacích. Napůl se mi to představení líbilo a napůl ne, a není úplně snadné jasně pojmenovat, co mi vlastně bylo sympatické a co ne.

Švejda: Nora (Divadlo pod Palmovkou)

Nebeského Nora by pro mě mohla klidně začít až od třetího dějství; či ještě přesněji: až od návratu Nory a Torvalda z bálu. Do té doby jde vlastně jen o velmi málo invenční převyprávění Ibsenovy hry, ve kterém je režisérův svébytný rukopis přítomen jen stopově - např. v karikaturním nadsazení figur, ve služčiných zpěvních intermezzech, ve "směšných" atributech současnosti (rotoped) - a dosti matně.

Švejda: Spalovač mrtvol (Národní divadlo)

Chlad. To je - bohužel - určující dojem z Mikuláškova debutu v Národním divadle. Důvodů je hned několik.
Mikulášek akcentuje monologické (Kopfrkinglovy) či úvahové (Kopfrkingl - Reinke) pasáže, drama - dialog potlačuje na minimum; vystoupí-li z jevištního dění již nějaký vzruch, téměř vzápětí zmizí. (A obecně: hladina napětí v inscenaci jako by byla záměrně tlumena.)

Etlíková: Festival d'Automne à Paris 2016

Zásady, omezenost a krize

Letos jsem na necelý týden navštívila divadelní část Festival d'Automne à Paris, která probíhá každoročně od září do prosince v mnoha pařížských divadlech a seznamuje publikum s významnými světovými inscenacemi. Lze se tu setkat s tvůrci z různých kontinentů, s nedávno dokončenými či staršími inscenacemi. Mé první tři dny patřily té nejnovější evropské tvorbě.

Švejda: Ferdinande! (Lachende Bestien - Venuše ve Švehlovce)

Ferdinande! Lachende Bestien je po Antiwords Spitfire Company dalším "remixem" Havlovy Audience a také jedním z řady titulů, objevivších se u příležitostí letošních havlovských výročí, které prostřednictvím Havlovy hry hovoří také/spíše o Havlovi samém.

Kykalová: OST-RA-VAR (sobota 10.12.)

Národní divadlo moravskoslezské: Veselé paničky windsorské
Divadlo Petra Bezruče: Spalovač mrtvol

Naposledy se hlásím z hotelové sauny. Dnes se v ní ovšem nic interesantního nedělo, takže reportáž nebude. Na fotky zas byla moc velká tma. Třeba příště. Ale protože nejen divadlem živ je člověk, odskočila jsem zkontrolovat mladší kolegy na Mistrovství ČR juniorů v badmintonu. Rozdíl je to propastný. Po distingované divadelní společnosti jsem se ocitla mezi zvířaty: adrenalin pracuje, nic se nepředstírá a veškeré zvukové projevy jsou povolené, i když třeba ubírají dívkám na kráse.