Hanušova a Bornova inscenace se důsledně drží úplně jednoduchého principu: několikaminutový rozhovor dvou čekatelů na pas (na forbíně) vystřídá kabaretně rozehraná písnička (v prostoru za nimi). A tak pořád dokola. Nic proti tomu, jenže co do poměru mezi hudbou a "povídáním" to dopadlo úplně obráceně, než jsem očekával. Byl jsem natěšeně zvědavý, jak v muzikantsky disponované Dlouhé naloží s mými letitými oblíbenci Tiger Lillies – a bylo z toho silné zklamání. Trochu jsem se obával, jak si dokážou poradit s Brechtem – a bylo z toho velmi příjemné překvapení.
Nemá cenu si brát servítky: hudební část téhle inscenace je bídná. Cílem je evokovat dekadentně kabaretní kouzlo Tiger Lillies (vizuálně až na hraně plagiátu), jenže z toho vyjdou spíš s nepříjemně přehrávanou snaživostí odzpívané odrhovačky, srážené topornými texty. Dámy se do zpěvu opírají s výrazem přepjatým až k nechtěné směšnosti (sympatickou výjimkou je hned v úvodu píseň „Všichni dávno… a já nic“), pokus Jana Meduny napodobit charakteristický falzet Martyna Jaquese zase vede jen k potvrzení staré pravdy, že když dva dělají totéž, není to totéž. Ale je tu i obecnější problém: hemžení kabaretně vystrojených herců v hudebních číslech nejde dál, než k prvoplánové ilustraci toho, o čem se zpívá. Zatímco v loňských Úsměvech idiotů tahle metoda - sama o sobě sporná - vycházela docela přijatelně, tentokrát naplno vynikla především její mechaničnost.
V kontrastu k upachtěně rozpohybované hudbě působily činoherní výstupy svou střídmostí a přesně dávkovanými postřehy jako balzám. Miloslav Kopečný a Miroslav Hanuš sedí za stolem, hlídají si své kufry a zabíjejí čas rozbíhavým povídáním, úvahami či vzpomínkami. O Brechtovi si sice můžeme myslet ledacos, nelze mu však upřít schopnost přicházet s lapidárními formulacemi a dobře vystavěnými pointami, což oba pánové dokážou podávat s účinným podehráváním, nadhledem a sebeironií, Kopečný trochu intelektuálněji, Hanuš plebejštěji. Jistě, zdaleka ne se vším, co se tu ozve, lze jen tak bez ničeho souhlasit, na můj vkus se až moc často operuje obecně líbivými pravdami (a Brechtova ironická zmínka o sovětsko-finské válce je vyložené chucpe), ale to už by bylo na jinou úvahu. Podstatné je, že tu nikdo netlačí na pilu, řeč plyne jakoby nic, a aktuálnost uprchlického tématu je zřejmá i bez okatého zdůrazňovaní nebo vnějškové aktualizace.
foto Martin Špelda
více informací o inscenaci zde
Nemá cenu si brát servítky: hudební část téhle inscenace je bídná. Cílem je evokovat dekadentně kabaretní kouzlo Tiger Lillies (vizuálně až na hraně plagiátu), jenže z toho vyjdou spíš s nepříjemně přehrávanou snaživostí odzpívané odrhovačky, srážené topornými texty. Dámy se do zpěvu opírají s výrazem přepjatým až k nechtěné směšnosti (sympatickou výjimkou je hned v úvodu píseň „Všichni dávno… a já nic“), pokus Jana Meduny napodobit charakteristický falzet Martyna Jaquese zase vede jen k potvrzení staré pravdy, že když dva dělají totéž, není to totéž. Ale je tu i obecnější problém: hemžení kabaretně vystrojených herců v hudebních číslech nejde dál, než k prvoplánové ilustraci toho, o čem se zpívá. Zatímco v loňských Úsměvech idiotů tahle metoda - sama o sobě sporná - vycházela docela přijatelně, tentokrát naplno vynikla především její mechaničnost.
V kontrastu k upachtěně rozpohybované hudbě působily činoherní výstupy svou střídmostí a přesně dávkovanými postřehy jako balzám. Miloslav Kopečný a Miroslav Hanuš sedí za stolem, hlídají si své kufry a zabíjejí čas rozbíhavým povídáním, úvahami či vzpomínkami. O Brechtovi si sice můžeme myslet ledacos, nelze mu však upřít schopnost přicházet s lapidárními formulacemi a dobře vystavěnými pointami, což oba pánové dokážou podávat s účinným podehráváním, nadhledem a sebeironií, Kopečný trochu intelektuálněji, Hanuš plebejštěji. Jistě, zdaleka ne se vším, co se tu ozve, lze jen tak bez ničeho souhlasit, na můj vkus se až moc často operuje obecně líbivými pravdami (a Brechtova ironická zmínka o sovětsko-finské válce je vyložené chucpe), ale to už by bylo na jinou úvahu. Podstatné je, že tu nikdo netlačí na pilu, řeč plyne jakoby nic, a aktuálnost uprchlického tématu je zřejmá i bez okatého zdůrazňovaní nebo vnějškové aktualizace.
foto Martin Špelda
více informací o inscenaci zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme